Když dospějeme, máme za to, že už nás hraní opustilo, ale je to opravdu tak? S jakými pocity vybíráte hračky pro své děti? Neřídíte se často více svým vkusem než tím, co by chtělo naše dítě? Nevynořují se ve vás vzpomínky z dětství, když navštívíte v muzeu expozici hraček?
Někteří z nás se za tyto sklony vůbec nestydí a hrají si vlastně dodnes. Jsou to sběratelé hraček.
Kdo někdy navštívil třeba muzeum panenek v Troskovicích užasne, co všechno dokázala majitelka sbírky, paní Šimková, shromáždit, opravit a renovovat a hlavně obdivuje, že si tuto krásu nenechala pro sebe, ale investuje i do provozu malého muzea, kde je vystaveno několik set panenek, medvídků a jiných hraček. Muzeum ji rozhodně nevynáší, ale když vás provází, cítíte tu lásku a pýchu na toho krásné dílo.
Stejně tak jsou na své sbírky hrdi sběratelé hlavolamů, autíček, loutek, stavebnic a jiných hraček.
V současné době na několika místech naší republiky probíhají a proběhly výstavy kostýmů z televizních pohádek. Rodiče sem vodí své děti, ale je na nich vidět, že to je zážitek především pro dospělé. Jejich děti totiž určitě ještě tolikrát neviděli Pyšnou princeznu nebo princeznu Ladu, a málo platné, kostýmy ze současných pohádek tak přitažlivé nejsou.
Říká se, že děti jsou naším pokračováním, ale také nám svým prostřednictvím umožňují vrátit se tam, kde nám bylo tak dobře – ke svým hračkám a bezstarostnosti - do dětství.
