,,Jednoho dne jsem na televizní stanici RAI 1 viděl dokument o Praze a ten pořad ve mně probudil nezadržitelnou touhu po návratu. Od patnácti let jsem žil v Praze a toto město se mi dostalo pod kůži. Atmosféra Prahy byla nezaměnitelná. Začaly mi chybět kavárny, kam jsem tak rád chodíval - Vltava, Kampa, Nerudova ulice a Malostranské vinárničky, kde se tak hezky popíjelo. Po půl roce už jsem byl na cestě domů.
Byl rok 1997 a čekalo mě spousta překvapení. 7 let života v Římě na Vás jistě něco zanechá, poznamená Vás to. První, co mě nepříjemně překvapilo byla šedivost a nuda Vídně, ale to byl jen začátek. Největší šok byly naše silnice a především ta z Brna do Prahy. Nějak jsem nechápal, že jedna z nejdůležitějších priorit všech úspěšných zemí, tedy infrastruktura, je u nás doma tak zanedbaná. ,,Ale je to domov´´, řekl jsem si. A věřte, že mě stále překvapuje s jakou těžkostí nacházíme něco, co už je dávno nalezeno.
Jsem výtvarník, a tak je logické, že mě začalo zajímat, co se děje na té naší výtvarné scéně, zapojit se a začít pracovat. Obešel jsem galerie v Praze a narazil jsem na mnoho zajímavých věcí. Je tu spousta nadaných a invenčních umělců, ale je tu jedna zvláštnost - nejvíce zastoupeni a nejúspěšnější jsou tak zvaní ,,klonové´´. Je to takové mé pojmenování těch, kteří prakticky kradou. Víte, jsou umělci, kteří bojují za své myšlenky, za své postupy, za své vidění světa a někdy se stane, že je nakonec světově uznáván.
Ale pak přijde jiný umělec, začne krást jeho postupy, chce vidět svět jako on, a když je nadán, vyjde na té vyšlapané cestě až na ,,vrchol´´. Například kolik je v Česku takových Picassových klonů. Jistě, někdy se tomu nemusíte ubránit, zvlášť pokud je umělec mlád a hledá svou cestu. Bohužel ho k tomu může vést i společnost. Má totiž ráda něco, co už podvědomě zná. A přece to tak špatné není.
Je tu spousta umělců, kteří si našli svou cestu a jsou zárukou kvality. Poruším to, co jsem si zakázal a budu jmenovat alespoň dva, kterých si hluboce vážím - Adriana Šimotová a Bedřich Dlouhý. Jedno mají společné - jsou světoví!“
,,Jednoho dne jsem na televizní stanici RAI 1 viděl dokument o Praze a ten pořad ve mně probudil nezadržitelnou touhu po návratu. Od patnácti let jsem žil v Praze a toto město se mi dostalo pod kůži. Atmosféra Prahy byla nezaměnitelná. Začaly mi chybět kavárny, kam jsem tak rád chodíval - Vltava, Kampa, Nerudova ulice a Malostranské vinárničky, kde se tak hezky popíjelo. Po půl roce už jsem byl na cestě domů.
Byl rok 1997 a čekalo mě spousta překvapení. 7 let života v Římě na Vás jistě něco zanechá, poznamená Vás to. První, co mě nepříjemně překvapilo byla šedivost a nuda Vídně, ale to byl jen začátek. Největší šok byly naše silnice a především ta z Brna do Prahy. Nějak jsem nechápal, že jedna z nejdůležitějších priorit všech úspěšných zemí, tedy infrastruktura, je u nás doma tak zanedbaná. ,,Ale je to domov´´, řekl jsem si. A věřte, že mě stále překvapuje s jakou těžkostí nacházíme něco, co už je dávno nalezeno.
Jsem výtvarník, a tak je logické, že mě začalo zajímat, co se děje na té naší výtvarné scéně, zapojit se a začít pracovat. Obešel jsem galerie v Praze a narazil jsem na mnoho zajímavých věcí. Je tu spousta nadaných a invenčních umělců, ale je tu jedna zvláštnost - nejvíce zastoupeni a nejúspěšnější jsou tak zvaní ,,klonové´´. Je to takové mé pojmenování těch, kteří prakticky kradou. Víte, jsou umělci, kteří bojují za své myšlenky, za své postupy, za své vidění světa a někdy se stane, že je nakonec světově uznáván.
Ale pak přijde jiný umělec, začne krást jeho postupy, chce vidět svět jako on, a když je nadán, vyjde na té vyšlapané cestě až na ,,vrchol´´. Například kolik je v Česku takových Picassových klonů. Jistě, někdy se tomu nemusíte ubránit, zvlášť pokud je umělec mlád a hledá svou cestu. Bohužel ho k tomu může vést i společnost. Má totiž ráda něco, co už podvědomě zná. A přece to tak špatné není.
Je tu spousta umělců, kteří si našli svou cestu a jsou zárukou kvality. Poruším to, co jsem si zakázal a budu jmenovat alespoň dva, kterých si hluboce vážím - Adriana Šimotová a Bedřich Dlouhý. Jedno mají společné - jsou světoví!“
,,Jednoho dne jsem na televizní stanici RAI 1 viděl dokument o Praze a ten pořad ve mně probudil nezadržitelnou touhu po návratu. Od patnácti let jsem žil v Praze a toto město se mi dostalo pod kůži. Atmosféra Prahy byla nezaměnitelná. Začaly mi chybět kavárny, kam jsem tak rád chodíval - Vltava, Kampa, Nerudova ulice a Malostranské vinárničky, kde se tak hezky popíjelo. Po půl roce už jsem byl na cestě domů.
Byl rok 1997 a čekalo mě spousta překvapení. 7 let života v Římě na Vás jistě něco zanechá, poznamená Vás to. První, co mě nepříjemně překvapilo byla šedivost a nuda Vídně, ale to byl jen začátek. Největší šok byly naše silnice a především ta z Brna do Prahy. Nějak jsem nechápal, že jedna z nejdůležitějších priorit všech úspěšných zemí, tedy infrastruktura, je u nás doma tak zanedbaná. ,,Ale je to domov´´, řekl jsem si. A věřte, že mě stále překvapuje s jakou těžkostí nacházíme něco, co už je dávno nalezeno.
Jsem výtvarník, a tak je logické, že mě začalo zajímat, co se děje na té naší výtvarné scéně, zapojit se a začít pracovat. Obešel jsem galerie v Praze a narazil jsem na mnoho zajímavých věcí. Je tu spousta nadaných a invenčních umělců, ale je tu jedna zvláštnost - nejvíce zastoupeni a nejúspěšnější jsou tak zvaní ,,klonové´´. Je to takové mé pojmenování těch, kteří prakticky kradou. Víte, jsou umělci, kteří bojují za své myšlenky, za své postupy, za své vidění světa a někdy se stane, že je nakonec světově uznáván.
Ale pak přijde jiný umělec, začne krást jeho postupy, chce vidět svět jako on, a když je nadán, vyjde na té vyšlapané cestě až na ,,vrchol´´. Například kolik je v Česku takových Picassových klonů. Jistě, někdy se tomu nemusíte ubránit, zvlášť pokud je umělec mlád a hledá svou cestu. Bohužel ho k tomu může vést i společnost. Má totiž ráda něco, co už podvědomě zná. A přece to tak špatné není.
Je tu spousta umělců, kteří si našli svou cestu a jsou zárukou kvality. Poruším to, co jsem si zakázal a budu jmenovat alespoň dva, kterých si hluboce vážím - Adriana Šimotová a Bedřich Dlouhý. Jedno mají společné - jsou světoví!“
