Vstoupili jsme do opravdového předvánočního období – období adventu. Podle křesťanských tradic jsou to poslední čtyři týdny před Štědrým dnem a my už budeme na adventním věnci zapalovat o víkendu třetí svíčku.
Advent je spojen s mnoha pověrami, tradicemi a lidovými zvyky, a některé, kupodivu, nejen přežily do dnešní uspěchané doby, ale začínáme s k nim stále více vracet. Současné civilizaci začíná chybět ono zastavení, rozjímání a hledání duševního klidu. Proto se v našich domácnostech zase začaly objevovat ve velké míře adventní věnce a podvečerní zapálení svíce je dobou, kdy se můžeme zastavit, zamyslet, sejít se u jednoho stolu.
Advent a předvánoční doba je ale i dobou, kdy většinou – alespoň jednou za rok - nemyslíme jen na sebe, ale i na ty, kteří potřebují pomoc, jsou osamělí, nemocní nebo nešťastní.
Kolik takových lidí mezi námi žije, aniž bychom si jich ve spěchu běžného dne nějak povšimli můžeme vidět třeba při tradičních adventních koncertech, které jsou vždy pro nějakou takovou skupinku lidí určeny a my máme možnost přispět k tomu, aby i oni měli pěkné, nebo alespoň o něco lepší vánoce. Tyto koncerty pořádají lidé, kteří na ty potřebné nemyslí jen jednou za rok, ale pomáhají jim celoročně. Ne každý to dokáže a většinou se vymlouváme na nedostatek času. Je to ale pravda?
Všichni víme, že množství všelijakých sbírek na potřebné nebo údajně potřebné nás oslovuje na každém kroku, málokdo se v systému vyzná a málokdo je schopen vyhodnotit, zda příspěvek, i když malý, je opravdu nutný a dostane se tam, kde pomůže. Možná i proto se stáváme nedůvěřivými a příspěvku na ulici se snažíme vyhýbat. Ostatně je jich tolik, že kdybychom přispívali všem, brzy by museli vybírat i na nás.
Adventní koncerty a adventní doba, kdy se objevují v médiích i na obrazovce televize opravdu potřebné iniciativy, které dávají záruku správně nasměrovaného využití vybraných peněz nám, přinejmenším, umožní si vybrat, na koho budeme i nadále přispívat. Není přece nutné dát peníze každému, kdo si o ně řekne, jen proto abychom „vykonali úlitbu bohům“ a získali pocit, že jsme přispěli na charitu. Když už chceme něco udělat, mělo by to mít správný cíl.
Zejména nyní, v předvánočním období, kdy jsou lidé plni sentimentu a nostalgie se na ulicích setkáváme s lidmi, kteří se snaží dojmout kolemjdoucí a vybírat peníze na pochybné aktivity. Odmítnout je není žádná hanba, když vím, že přispívám a pomáhám tam, kde vidím výsledek.
Dobročinnost však není jen o penězích. Je to také o osobní pomoci, dobrovolnické práci, ohleduplnosti a všímavosti vůči svému okolí, vyhledávání lidí, kteří pomoc potřebují, jsou osamělí a přestože žijí kolem nás, možná na stejné chodbě, možná dokonce ve stejném bytě.
A právě ono adventní zamyšlení by mělo být především o tom, jestli děláme dost pro své blízké, známé, spolupracovníky, přátele nebo i neznámé lidi, zda o nich víme, jsme schopni s nimi hovořit a vyslechnout jejich problémy, pomoci jim s jejich řešením. Naslouchat je mnohem větší umění než mluvit a dobré slovo a podaná ruka je mnohem víc, než bankovka vložená do kasičky na dobročinný účel. Je to sice klišé, ale neškodí je zopakovat. I my budeme jednou staří a nemocní, i my budeme čekat na návštěvu dětí, i my můžeme utrpět úraz nebo těžce onemocnět, i my můžeme někdy potřebovat služby azylového zařízení, i my………
Teď jsme ještě silní a schopní a proto toho využijme. Udělejme si krásné, klidné a šťastné vánoční svátky, ke kterým přispěje i dobrý pocit, že jsme schopni pomáhat i jiným.
Redakce Best4man.cz
