Golf jako takový podléhá určitým etickým normám, jejichž porušením se dopouštíte stejného fau-pax, jako když u oběda olíznete nůž nebo první podáte ruku významnější osobě. Určitě proto nebude škodit, když si tato pravidla trochu připomeneme, protože chybovat může každý, jen ne hráč sportu pro dámy a gentlemany.

Pokud mluvíme o greenu, nemyslíme tím celou zelenou plochu hřiště, jak bychom z názvu očekávali, ale místo, kde hra končí. Říká se mu také jamkoviště. Toto místo by mělo být čisté a proto, jestliže si zde odložíte vybavení nebo součást oblečení, určitě se nebudete prezentovat jako správný golfista.

Tomu, kdo není zvyklý za sebou uklízet, hrozí další etický přestupek, pokud se mu podaří jamku po dopadu míčku poškodit. Čeká-li totiž, že za ním jde někdo, kdo ji zase opraví, mýlí se. Jamku si musí opravit sám, a to tak, aby byla bez problémů připravena pro další hráče.

Už samotný pohyb hráčů po hřišti dává najevo, že se jedná o hru určenou jen lidem se slušným vychováním  a vysokými etickými normami.

Oblečení je dáno přímo pravidly. Ke golfové etiketě patří také vhodný oděv, jímž rozhodně nejsou džíny, tričko a botasky. Golfisté se na hřišti pohybují v tričku s límečkem a rukávy a v dlouhých kalhotách nebo kalhotách typu 7/8. Ženy mohou mít tričko bez rukávů, ovšem límeček je platný vždy a místo kalhot si mohou obléci sukni. Velmi důležitá je golfová obuv, která je přizpůsobena tomu, aby nenarušovala trávník a zajišťovala dobrou stabilitu při úderu.

 Pohybovat bychom se měli úsporně, určitě nebudeme pobíhat sem  a tam a ani náhodou nebudeme dávat hlasitě najevo svou radost z úspěšného míčku nebo naopak rozčarování nad špatným úderem. Golfový hráč, který se řídí etickými pravidly nebude pokřikovat na své spoluhráče, rušit je různými poznámkami a také se jim různě plést do cesty a překážet jim ve hře nebo je dokonce úmyslně zdržovat, pokud se mu zdá, že by mohli dosáhnout většího úspěchu než on sám.

Stejně tak nesmí nikoho ohrožovat při odpalování míčků a chovat se ve všech případech ohleduplně a uměřeně. K tomu patří také to, že současné civilizační prokletí – mobilní telefon - bychom určitě neměli mít s sebou na hřišti.

Pravidla golfu hráč dodržuje vždy, i když má pocit, že jej nikdo nevidí. Fér hra dokazuje, že je schopen i férového jednání. Za neetickou se považuje snaha si upravovat nevhodný nebo členitý terén, uhrabávání písku, odstraňování překážek, pokud to neumožňují pravidla.

Už vůbec není přípustné si posunovat míček do výhodnější pozice. Tento pokus o získání výhody vám může přinést jen opovržení ostatních hráčů, nehledě na to, že takto podvádíte i sami sebe.

Od dobrého hráče golfu se vyžaduje nejen dobrá fyzická kondice, ale také velká schopnost sebeovládání za všech okolností, tedy i tehdy, když se nám právě nedaří nebo zjistíme nečestné jednání některého ze spoluhráčů.

Jak vidíte sami, hraní golfu vám může přinést nejen zlepšení fyzické kondice, ale může vás naučit také lépe ovládat svou psychiku a zlepšit vaši orientaci v etických normách, které jsou platné nejen v golfu, ale i ve společnosti.

Kdo by netoužil po zlaté olympijské medaili. Sportovci denně trénují do posledních sil, aby dosáhli na mezinárodních soutěžích co nejlepších výsledků. Překonat lídra, nebo dokonce světový rekord se ale podaří jen několika vyvoleným.  Mnohdy za to sportovci vděčí nejen své důslednosti, vůli a taktice, ale také genetické výbavě a vhodnému sportovnímu úboru.

Obdivuhodné výkony čínské plavkyně Jie Š'-wen mohl sledovat celý svět. Teprve šestnáctiletá dívka vyhrála letos v Londýně olympijský polohový závod na 400 metrů a hned poté získala zlato i na polohové dvoustovce. Jako bonus přidala světový rekord a závěrečnou část zaplavala dokonce rychleji než fenomenální Američan Michael Phelps. Po olympiádě však mladá Číňanka musela čelit obvinění z novodobého dopingu v podobě genetických úprav.  Nepopíratelnou výhodou sportovce je mimořádná flexibilita kotníku a délka chodidla a rozpětí paží a tělesná hmotnost. Mladá rekordmanka však nakonec vyvázla bez újmy a obvinění bylo popřeno a staženo. Pokud chce ale profesionální sportovec dosáhnout mimořádných výkonů, musí se zabývat i svým úborem. Vhodná kombinace tvaru a materiálu totiž dokáže výrazně zlepšit výkony. Objevem pro sportovní plavání byl speciální úbor, na jehož výrobě se podílela i NASA a Australský sportovní ústav. Zvyšuje flexibilitu, umožňuje snížení odporu a zajišťuje odolnost proti chlóru. Unikátní celotělové plavky byly ale od roku 2010 zakázány a povoleny pouze textilní a rozměrově specifikované modely. Vyšších výkonů mohou sportovci dosáhnout i díky parametrům bazénu. Například olympijský bazén v Pekingu měl kromě standardních osmi závodních drah navíc dvě dráhy na každé straně. Zamezil tím odrážení vln od stěn. Hloubka dosahující tří metrů potom snižovala víření vody pod závodníky.

Výbornou basketbalistkou se díky kombinaci talentu, tréninku a netypické postavy stala Malgorzata Dydeková. Tato polská nejlepší hráčka Evropy totiž dosahovala výšky 214 centimetrů. Dobře našláplou kariéru má v tomto sportu i nejvyšší teenagerka světa, šestnáctiletá Marvadene Andersonová. Tato mladá Američanka původem z Jamaiky již měří úctyhodných 211 centimetrů a vyčnívá tak and většinou populace. Není proto divu, že vyniká v basketbalu a na hrací koš dosáhne téměř bez výskoku.

Excelentní běžkyně se rodí s předpoklady pro dosažení nadprůměrných výsledků. Pozornost je přitom směřována na charakter jejich muskulatury. Zatímco u maratonských běžkyň převažují silná vlákna, dominují u sprinterů vlákna rychlá. Rekordmankou ve sprintu je americká trojnásobná olympijská vítězka a držitelka dosud platných světových rekordů v bězích na 100 metrů a na 200 metrů, Florence Griffith-Joynerová. Z novodobějších atletek dominovala většině ženských sprinterských závodů mistryně světa Marion Jonesová. Výborných výsledků dosahují běžci nejen díky vrozeným vlastnostem a pravidelnému tréninku, ale i díky užití speciální obuvi. Podle šéfa pohybové laboratoře Coloradské univerzity Rogera Krama je obuv důležitá, protože podrážka a podešev vhodně redukuje napětí ve svalech. Dobré běžecké boty potom mají vykazovat znaky tlumení, stability a flexibility. Záleží přitom na jejich materiálu, tvaru, konstrukci podrážky i systému šněrování.

Další zajímavosti o sportech a sportovcích či zkoumání limitů lidských schopností a  výkonů skutečných sportovců, můžete sledovat každou sobotu a neděli od 21h v pořadu Sport očima vědy, který vysílá stanice Spektrum.

Hurling je  irský národní sport, u nás není skoro znám. Jde o kolektivní hru, kdy proti sobě  stojí družstva o patnácti hráčích jeden brankář, šest obránců, dva střední polaři a šest útočníků. Hurlingu se v irštině říká iománaíocht či iomáint a na první pohled nejvíce připomíná lakros.

Hurlingová pálka z jasanového dřeva je dlouhá sedmdesát šest až devadesát čtyři centimetry. Její hlava, zvaná „bas“ je rozšířená a vůbec neumožňuje snadné zachycení míčku, jako třeba v lakrosu. Brankář má zakřivený konec pálky dvakrát větší než jeho spoluhráči. Hraje se míčkem zvaným „sliotar“, který tvoří korek  potažený kůží.
Hřiště má  obrovské rozměry: délka 130 - 145 metrů, šířka 80 - 90 metrů.

Hlavním cílem je chytit míč na hranu pálky, nést ho a střelit gól do branky.  Pokud se to povede, získává družstvo tři body. Střelci si ale nemusí zoufat ani v případě, že bránu přestřelí. Pokud se trefí do prostoru nad bránou vymezeného "ragbyovými" tyčemi šest metrů vysokými, připíše si jeden bod. Hráči smí i sliotar chytit do ruky a udělat s ním nejvíce čtyři kroky, poté ho ale musí odpálit.

Hráči hurlingu nenosí žádné chrániče, pouze hráči do 19 let jsou povinni mít helmu. Hurling je to jedna z nejrychlejších míčových her na světě. Míček dosahuje rychlosti až  150 km/h a může doletět až do vzdálenosti 100 metrů.

Ženská verze hurlingu se nazývá camogie.

Hranice lidských možností se posouvají stále kupředu a to nejen ve vědě, ale i v jiných odvětvích lidského života. Sport a arenalinové zážitky k tomuto stylu nesporně patří.
Jedním z nejsilnějších dojmů je bezesporu sjíždění divokých řek, jejichž toky byly ještě donedávna zcela neznámé a nepřístupné. Dnes se na nich můžeme potkat s vyznavači raftingu, kteří hledají hranice svých možností.

Řeky však nemusí být divoké jen svými prudkými toky, vodopády nebo peřejemi, ale i svým neprozkoumaým a nepřístupným okolím plným exotiky, divoké přírody, neznámé flory a fauny a tajemstvími, která objevujeme při jejich sjíždění.
Za nejdivočejšími peřejemi dravých řek se musíme vydat ale někam dál než do střední Evropy, i když i zde se najdou úseky horských toků, které vyznavače adrenalinových sportů nebo zážitků uspokojí. Ovšem sjíždění divokých řek v Asii, Africe nebo jižní Americe je  koncentrace všech našich nejdivočejších představ dohromady. Lze na nich zažít nejen adrenalinový zážitek, ale i požitek z krásy exotické přírody a překonávání neznámých překážek.

Silné zážitky si však můžeme odnést i z divoké přírody  severských evropských zemí nebo z hojně navštěvovaného Chorvatska nebo ze států jihovýchodní Asie, na jejich území se rozkládají nejvyšší světová pohoří. Řeky jsou prostě živoucí  a dravé organizmy, které lákají k jedinečným dobrodružstvím.

Kupodivu se jedná o vynález, který je starý jako lidstvo. První zmínky o bruslích se objevují již kolem roku 3 000 př. n. l..Předpokládá se, že pravěký člověk si je vyrobil kvůli snadnějšímu pohybu po ledových plochách.

 Nalézají se při archeologických vykopávkách téměř po celé Evropě. Byly vyrobeny z kostí zvířat a přivazovaly se k noze koženými řemínky.

Nejstarší kovové brusle pocházející z přelomu letopočtu najdeme v muzeu v Budapešti. Asi ve 14. století se hojně rozšířily zejména v severských zemích  a už se blížily podobě, kterou si zachovaly prakticky dodnes. Do dřevěné podložky pod chodidlo byl pevně vsazen kovový nůž, k botám se připevňovaly řemínky.

Celokovové brusle pocházejí z roku 1848. Vynalezl je Američan Bushell a k botě se připevňovaly speciální kličkou. Ještě v padesátých letech minulého století se u nás na těchto „šlajfkách“jezdilo.


Americký bruslař  Jackson Haines si nechal vyrobit v roce 1865 brusle, které byly připevněny rovnou k botě a přidal jim špičky. Tato technika znamenala revoluci v krasobruslení. Později Švéd Ulrich Salchow vylepšil odrazy ke skokům vytvořením zoubků. Po něm je také pojmenován nový krasobruslařský skok s rotací o 180 stupňů.

Rozvoj bruslařského sportu však vyžadoval trénink a ne všude k němu byly celoročně vhodné podmínky. Tak začaly vznikat umělé ledové plochy. Ta první byla otevřena v roce 1876 v Chelsea v Londýně.

Za většinu vylepšení tvarů a účelnosti bruslí můžeme poděkovat lidské touze po kráse. Krasobruslení je sportem, které se zabývá ladným pohybem na ledě, baletem a uměleckými figurami s množstvím obtížných, ale efektních prvků. Bylo vždy v centru zájmu o bruslařský sport, ale nejvyššího vrcholu dosáhlo v šedesátých letech minulého století. Jména jako Ondrej Nepela, Karol Divín, Hana Mašková, sourozenci Romanovi, Gabriela Seifertová, Kiliusová-Bäumler nebo Bělousovová-Protopopov se skloňovala ve všech pádech. Po světových velkoměstech jezdily velkolepé lední revue, které předváděly krasobruslařské zázraky zarámované do efektních představení. Tento trend se sice udržel do dneška, ale už zdaleka nepřitahuje takový zájem a takový počet diváků, jako když v revue jezdily ty nejsledovanější hvězdy, které opustily amatérský sport.


Brusle však patří i k dalším zimním sportům, které se těší všeobecné oblibě. Je to především lední hokej, který nepřestává být středem zájmu a v poslední době se začal český divák houfně zajímat o výsledky Martiny Sáblíkové v rychlobruslení.

Bruslení ovšem není jen vrcholový sport. Vždyť bruslit chodili lidé všech věkových skupin odjakživa, ať to bylo na přírodních nebo umělých kluzištích. Kluci hrají hokej a holčičky si zkoušejí krasobruslařské prvky, pro mládež je to vítaná příležitost k seznámení a pro starší generaci příjemný pohyb na čerstvém vzduchu. Efekt vlající šály za elegantně plující slečnou  nebo ten, který vznikne při zabrzdění v prudkém pohybu, kdy od bruslí vytryskne gejzír obroušeného ledu stále přitahuje pozornost.

A ten, komu je zima krátká a v létě nemá přístup na tréninkové plochy hokejistů si může pořídit brusle kolečkové. Dostane s nimi dokonce dál, než jen na zimní stadion nebo plochu zamrzlého rybníka za vsí.

Nový sportovní trend Indoor Walking, který k nám právě přichází, je založen na základní formě lidského pohybu a to je chůze.
Indoor Walking ve volném překladu znamená „chůze v místnosti“. Jedná se tedy o skupinovou aktivitu, při které skupina několika lidí cvičí ve fitness centru na speciálních přístrojích. Skupinu vede vyškolený instruktor a to za doprovodu motivující hudby, podobně jako u spiningu. Lekce Indoor walkingu znamená chůzi, běh a jednoduché aerobikové prvky na trenažérech.

Tento druh sportu mohou provozovat snad úplně všichni a v každém věku. Indoor walking například doporučují lékaři, převážně obezitologové, jako jednu z nejlepších forem k formování těla. Pokud bude člověk tuto aktivitu pravidelně vykonávat, udrží si nebo zvýší fyzickou výkonnost a  odstraní nadbytečná kila. Vylepší si samozřejmě celkový zdravotní stav a náladu a prodlouží život jako při každém sportu, který se dělá správně.

Lekce Indoor walkingu jsou v relativně nízkém časovém rozhraní, 40-50 minut trvá 1 lekce a energetický výdaj je 2 000 až 3 500KJ!


Lekce má tři fáze:   
1. warm up = zahřatí (trvá 5-10 minut)
2. hlavní část (délka trvání 25-35 minut)
3. cool down, nebo-li strečink (délka trvání 5-10 minut)

Trenažéry jsou polohovatelné ve třech pozicích. Jednoduchým nastavením si každý přizpůsobí sklon podle sebe a během lekce si může tuto pozici změnit. Pro náročnější jedince je pak možné ještě přidat činky, které jsou součástí trenažéru. A v neposlední řadě si může měnit v průběhu lekce každý sám zátěž dle svých sil.

Jelikož si jednotlivé společnosti, které sport provozují  zaregistrovaly svoje ochranné známky, můžeme se tak setkat s různým označením /Alpining™, K2 Hiking, Walking Trainer nebo H.E.A.T. Program/. Vše má ale stejný princip Indoor walkingu.

Powerkiting je sportovní aktivita, ke které je potřeba drak. Tedy přesněji tažný, řízený drak (kite; power kite). Drak se používá k pohybu člověka po zemi, sněhu či vodě nebo k jeho zvedání do vzduchu.
Tato aktivita vznikala postupně, ale už na přelomu století ji znalo pár nadšenců. Nyní tento sport ovšem  zažívá stále větší rozmach. I v naší republice najdeme centra a půjčovny, kde si můžete sporty s powerkitem vyzkoušet, nebo obchody, kde si můžete vybavení k tomuto sportu pořídit a začít se mu věnovat intenzivně.

Powerkiting je ale jen základní název pro další variace. Základní rozdělení mapuje hlavně  prosteředí, ve kterém se sport provozuje:

Kitesurfing -  též kiteboarding - je jízda s drakem po vodě. Jezdí se s nafukovacími draky, případně se speciálními komorovými draky s uzavřenou náběžnou hranou. Používá se podobné prkno, jako pro wakeboarding, ale na rozdíl od wakeboardového prkna nejsou nohy jezdce k desce pevně připoutány, prkno má pouze poutka pro zasunutí nohou podobně jako landboard.

Snowkiting -  je jízda po sněhu na snowboardu nebo lyžích. U nás poměrně rozšířená varianta powerkitingu. Její výhodou je snadnější cenová dostupnost v porovnání s kitesurfingem, vyšší bezpečnost v porovnání s landkitingem a svou roli sehrávají i vhodné geografické podmínky.
Landkiting je jízda po zemi na landboardu. Landboard je podobný malému snowboardu nebo velkému skateboardu s  terénními nafukovacími koly. Většinou nemá pevné vázání. Jezdí se hlavně na plážích, používají se velké padáky, které umožňují dlouhé skoky. Často se landboardu říká mountainboard.

Buggykiting  je tříkolka, která má dvě zadní kola široko od sebe a jezdec sedí mezi nimi. Protože je těžiště hodně nízko nad zemí, je hodně stabilní i při silnějším větru. Řídí se předním kolem ovládaným nohama. Při této variantě se používají menší draci se čtyřmi šňůrami a řídí se většinou madly, protože klasické řízení pomocí hrazdy je pro jezdce na buggině nepohodlné.

Výbavou pro všechny tyto sporty je tedy hlavně drak.  Technologie sportu a design draků se stále vyvíjí s cílem  dosahování mnohem vyšších rychlostí při lepší pohyblivosti a ovladatelnosti, a tedy i bezpečnosti.
Drak může být buď komorový nebo nafukovací. Komorový je velmi podobný křídlu pro paragliding a používá se převážně na pozemní varianty powerkitingu. Nafukovací drak má pevnou konstrukci, která dovoluje například i start z vody.

Na konci zimní sezóny, od čtvrtka 29. března do neděle 1. dubna, vyroste ve Skiareálu Špindlerův Mlýn již pošesté snowpark obřích rozměrů. Stovky špičkových snowboardistů nejen z Evropy si už zvykli, že se zimou se tradičně loučí na festivalu Burton Špindl Spring Sessions. Fanoušci snowboardingu se tak opět mohou těšit na skvělou show.

Profesionální jezdci budou několik dní předvádět své umění na mamutích skocích, které na černé sjezdovce v areálu Svatý Petr vyrostou speciálně pro tento event, na U-rampě či na „streetových“ překážkách. Vše bude probíhat v tradiční uvolněné atmosféře, protože Burton Spindl Spring Sessions není závod, ale snowboardový happening, kdy se nejezdí o body, ale pro radost. I tak si však ti nejlepší rideři, které si sami mezi sebou zvolí, odvezou atraktivní ceny, jako jsou iPady, iPody a podobně.



Na akci samozřejmě nebudou chybět fotografové a filmové produkce jak od nás, tak ze zahraničí. Burton Spindl Spring Sessions je totiž i unikátním několikadenním foto & video shootingem, kde se filmuje a fotí nejen na svahu, ale i z helikoptéry. Každoročně zde tak vzniká unikátní materiál do médií z celého světa.

Pro širokou veřejnost a méně zkušené jezdce pak bude příležitost užít si snowboarding na speciálně upravených menších překážkách ve snowparku na Hromovce, kde se také budou moci zúčastnit sobotního veřejného závodu o neméně zajímavé ceny. Kromě sportovního programu se účastníci a fanoušci mohou těšit na mnoho dalších aktivit a soutěží. Ústřední téma akce nás letos přenese do Mexika, akce i trať proto bude odekorována jako savana plná sombrer, kaktusů a čili papriček.



Stejně jako v minulých letech je na každý den připraven i bohatý kulturní program. Můžete se těšit na Red Bull I – Battle. Hudbu kromě DJs také obstarají Navigators, Prague Conspiracy, PSH, Vladimir 518 a Tereza Černochová, hlavní hvězdou akce bude funková kapela Monkey Business.

A jak je na Burton Spindl Spring Sessions zvykem, vstup na všechny čtyři dny festivalu pro veřejnost zdarma - a to jak přes den, tak i na večerní koncerty.


Pro více informací navštivte naše webové stránky www.spindl-spring-sessions.cz, nebo se staňte naším fanouškem na facebooku www.facebook.com/SpindlSpringSessions .

Návštěvníci akce mohou využít výhodné balíčky zahrnující ubytování a permanentky, bližší informace jsou ZDE

Golf, který se u nás v posledních letech výrazně prosazuje je sportem, o kterém máme představu, že se dá hrát, alespoň v našich přírodních podmínkách, jen v létě.Česká republika neleží, bohužel, ani na Floridě, ani v Arabských emirátech, kde golfistům nedělá starosti počasí, ale délka odpalu. Přesto i naši hráči potřebují trénovat a také chtějí při svém oblíbeném sportu relaxovat.

Kdysi se říkalo, že na golf neexistuje špatné počasí, ale jen špatně oblečený golfista. Zelený trávník ale na zasněžené louce nevykouzlíš a když míček přimrzne k zemi, hraje se opravdu špatně  a tak  na zimu  odkládali hráči golfové vybavení a věnovali se jiným sportům.

Pokud byla zima mírná, mohlo se někdy hrát i zimních greenech, ale většinou se sportu věnovali jen ti, kteří měl dost financí na to, aby odjeli na Kanárské ostrovy, Seychely nebo na Floridu, kam jezdí trénovat i golfoví profesionálové.


Ty doby jsou ale pryč a dnes se hráči mohou sporu věnovat i v zimě. Umožňují to haly s golfovými simulátory. Samozřejmě, že hala nenahradí venkovní hřiště a krásu hry na zelené ploše, v otevřené krajině. Golfisté ale možnost "indoorů" využívají pro zimní trénink a také pro výuku začátečníků, kteří zde mají podmínky pro seznámení s pravidly, golfovou etikou a bezpečnostními předpisy.

Pro starší a zkušenější hráče je "indoor" místem, kde se scházejí se svými golfovými partnery, trénují na novou sezónu a mají možnost si probrat poslední novinky ve sportu. Záleží na tom, jak je středisko vybaveno, zda se jedná jen o místo k tréninku nebo i relaxační zařízení s možností posezení, cvičení  a posilování kondice   a také příjemného odpočinku.

Halový golf se ovšem od toho venkovního dosti liší. Zatímco venku záleží na povrchu, povětrnostních podmínkách a členitosti terénu, v hale je vše stále konstantní včetně výšky, do jaké lze míčky odpalovat. Let míčku vyhodnocuje počítač a všechny situace jsou simulované.

Vybavení "indoorů" bývá standardní, většinou je vybaveno maximálně čtyřmi odpališti, jedním bankrem a hrací pole je z bezpečnostních důvodů ohraničeno sítí. Najdeme zde prostředky technicky velmi dokonalé, jako jsou analyzátory švihu a dráhy letu, měřiče rychlosti hlavy hole, měřiče  vzdálenosti.

Běžně si zde můžete vypůjčit  hole a k vybavení kvalitního "indooru" patří také  golfový simulátor, což je  snímač s promítacím plátnem, na kterém se zobrazují reálná vybraná hřiště. Let odpálených míčů  proti plátnu vyhodnocuje počítač, promítá jejich pohyb na hřišti a automaticky vyhodnocuje jejich polohy a vzdálenosti.


Za těchto podmínek se dá dobře trénovat švih a přesnost, nácvik patování a vylepšovat technika úderu. Pokud si chceme se svými partnery zahrát, je nutno hru v hale brát jen jako zábavu, protože podmínky, které jsou zde nastaveny neumožňují takovou míru soutěživosti jako venkovní hřiště. Disponuje-li "indoor" více simulátory, lze zde pořádat i turnaje.

Kvalitně vybavený "indoor" bývá finančně značně nákladný, a pokud chce co nejvíce simulovat  venkovní podmínky, náklady se ještě zvyšují.

Pro hráče je důležité, aby si uvědomili, že jsou v omezeném prostoru a více než kdy jindy dbali na bezpečnost svou i svých spoluhráčů. Také hlasité projevy a komentáře, které se venku " ztratí" nebo přeslechnou jsou v hale nápadnější a mohou rušit a obtěžovat.

Ty, kdo s golfem teprve začínají bychom ale chtěli upozornit, že kapacita "indoorů" bývá omezená a proto je lépe si zde místa i trenéra rezervovat včas, abychom měli jistotu, že se na nás dostane.

Nároční lyžaři jistě uvítají jízdu panenským sněhem. Ve Švýcarsku jsou  mimořádně příznivé podmínky právě pro tento progreisvní, adrenalinový a velmi trendy sport.Heliskiing a heliboarding je sportovně - adrenalinový zážitek. Helikoptéra vyletí s posádkou na požadovaná místa a následně se lyžaři či snowboardisté spouštějí dolů. Heliskiing je kombinací sjezdového lyžování a ski-alpinismu. Heliboarding je sjezd na snowboardu. Aniž by tedy účastníci museli zdolávat horské svahy lanovkou,  pohodlně se  na  vrchol dostanoou pomocí helikoptéry.


Terén vybere instruktor s přihlédnutím na přání účastníka. Ten může zvolit náročný terén, snažší, na slunných nebo naopak stinných svazích, bez stromů nebo se stromy, ale vždy na zaručeně panenské sněhové pokrývce a se správnou hladinou adrenalinu v péči starostlivého instruktora.


Instruktor vždy pečlivě vysvětlí trasu, popíše případná úskalí a upozorní na možné komplikace. Účastníci heliskiingu by měli být zdatní lyžaři. Heliboardingu zase snowboardisté. Na tomto sportu je kouzelné, že můžete být prvním člověkem, který daný svah sjel. Ideální podmínky pro sjezd jsou po deváté hodině ranní. Dřívě můžou být svahy namrzlé a jízda by byla tedy náročnější a nebezpečnější.