Člověk je tvor společenský a proto, aby se ve společnosti neztratil musí se naučit určitým společenským normám. Ty mu umožní se ve společnosti orientovat a zařadit se do ní tak, aby se byl uznáván a necítil se trapně. I když mladí lidé mají ke společenským konvencím většinou výhrady, časem zjistí, že porušovat lze jen ta pravidla, která velmi dobře známe. Pokud je totiž neznáme, velmi rychle okolí pozná, že se nejedná o originální přístup, ale pouhé trapné chyby z  neznalosti. Určitě nikdo neočekává, že všichni budou znát všechno, ale v oblastech, ve kterých se ocitáme často bychom měli mít alespoň základní orientaci. To se týká například stolování.
 Ani u domácího stolu není okolí příjemná neznalost základních pravidel chování ve společnosti. Právě zde se projevuje naše připravenost ke společenskému styku, ovládání pravidel společenského chování, takt a zdvořilost. Pokud se ocitneme ve společnosti, která toto chování dokonale ovládá, vyniknou sebemenší chyby ještě výrazněji. Proto, pokud máme nedostatky, měli bychom na sebe co nejméně upozorňovat a snažit se spíše sledovat okolí a něco se přiučit.


 Společenské chování je věc cviku. Je proto v našem zájmu, chceme-li se cítit u stolu dobře, abychom se je naučili ovládat v maximální míře. Teprve pak z něho můžeme mít pravý požitek. Velmi dobře to vyjádřil klasik gastronomie, po němž jsou pojmenovány významné restaurace Brillat- Savarin. Ten považuje stolování za jedinou z činností, která nás odlišuje v živočišné říši, neboť jiným živočišným druhům není dána. Je trvanlivá a připravuje nás na další požitky, které jsou s nám spojeny.
Společenská pravidla stolování mají za cíl učinit tuto činnost co nejpříjemnější a proto vymezují například velikost prostor, počet osob, které by se měly zúčastnit tak, aby bylo možno se volně zapojit do hovoru. Přítomní hosté by měli mít podobné záliby pro  rozmanitost konverzace a měli by se natolik znát, aby se vyhnuli nepříjemným seznamovacím formalitám. V rozhovoru by se měli vyhýbat konfliktním tématům. Ve společenských normách se dokonce mluví i teplotě a  osvětlení v místnosti, společenském oblečení a chování přítomných mužů a žen.Zvláštní pozornost je věnována jídelníčku a nápojům.Vína mají být prvotřídní a postupuje se od lehčích k těžším. V jídle je tomu naopak, nemá  být mnoho chodů, ale jejich přípravě má být věnována náležitá pozornost.
Při jídle se nemá pospíchat, například večeře má být spíše společenskou událostí doplněnou jídlem a pitím. Po jídle má být dostatek času na kávu, likéry a společenské hry nebo rozhovory, na které se všichni těší. Ve starších pravidlech stolování již výše zmíněného pana Brillat -Savarina se uvádí, že hosté se nemají rozcházet před jedenáctou, ale o půlnoci mají již být doma. Podle něho,  zúčastní-li se někdo večeře, splňující všechny společenské podmínky, pak se může pochlubit, že mu byla prokázána přímo božská pocta.
Základní společenská pravidla by se každý měl učit již od dětství. Začínáme většinou v rodině, kde by alespoň o víkendu měla rodina věnovat stolování patřičnou pozornost a dát tak svým dětem dobrý základ do života. Vždyť v každé učebnici psychologie se dočteme, jak je důležité společné stolování pro vytváření pocitů rodinné soudržnosti, zdraví a duševní hygieny.


Většinu času tráví v týdnu rodina v zaměstnání nebo ve škole. Ve chvílích, kdy má možnost být spolu, měl by to být právě pěkně prostřený  rodinný stůl, u kterého sejdeme. Jeho pěkný vzhled v nás bude určitě evokovat potřebu se také pěkně obléci. Snaze vytvořit pohodu by se měli věnovat všichni členové rodiny.
Pokud nám nečiní problém dodržovat pravidla společenského chování a vzájemnou ohleduplnost a toleranci v rodinném kruhu,jistě nás nezaskočí, ocitneme-li se v ve společnosti, kde jsou tyto požadavky společenským pravidlem. Budeme pak tato pravidla snadno dodržovat se samozřejmostí, která nám  dodá pocit volnosti a lehkosti i v situacích společensky složitějších.

Říká se, že maso ze zvěřiny má v sobě nevíce síly a také veškerou romantiku zelených lesních zákoutí. Jeho chuť je specifická a každému nemusí vyhovovat. Je to ale v každém případě maso, které obsahuje nízké procento tuků, hodně bílkovin a jeho kladem je i to, že vyrostlo na ryze přírodním základě. Máme tedy co do činění s jedním z nejzdravějších druhů masa.

A jeho čas přišel právě nyní, protože na podzim a v zimě je doba lovů a maso tak můžeme mít úplně čerstvé. Pokud je takový kus zvěře uloven podle pravidel, záleží už jen na nás, jestli z tohoto kvalitního masa bude také jeden z nejchutnějších pokrmů

Zkušený myslivec vždycky ví, jak si s takovým masem poradit, ale co ten, kdo se zvěřinou nemá žádné zkušenosti a srnčí, bažanta nebo zajíce dostane darem?

Prvním úkolem  kuchaře je poznat, k čemu se maso hodí a jaká je jeho kvalita. Zvěřinu rozeznáváme, vysokou, srstnatnou, pernatou a černou. Mladé maso má jasně červenou barvu a lesklý, čistý tuk a starší kusy mají barvu masa tmavou.


Mladé maso je také křehčí a hodí se i na minutky, pečení  nebo steaky a maso starších zvířat je tuhé a hůře zpracovatelné v kuchyni. Vyrábíme z něho ragů, nebo guláše. Pokud není zvíře v dobrém zdravotním stavu nebo nebylo uloveno správným způsobem, má jeho maso nahořklou, trpkou, nepříjemnou chuť.

Mladí zajíci mívají malé slechy, které se dají snadno natrhnout. U pernaté zvěře se stáří pozná podle zobáku a drápků. Zobák bývá u kořene měkký a drápky ostré a světlé. Také péra z křídel se dají snadno vytrhnout. Jemnější maso mají vždy kohouti.

Zvěřinu nikdy nepřipravujeme ihned, ale je třeba nechat maso  tzv. „odležet“. Zvěřina se pro tento účel ponechává v kůži nebo v peří a zavěšuje se do chladna. Nejvíce času ke zrání  potřebuje tetřívek  / až l0 dní/, nejméně divoká kachna, jejíž maso se snadno kazí.

Před přípravou je třeba zvěřinu stáhnout a vyvrhnout, poté řádně odblanit a naložit  do tzv. mořidla připraveného z různých ingrediencí a koření, aby zkřehlo a zvýraznila se jeho divoká chuť Je také nutno je prošpikovat řádně slaninou, aby nebylo tak suché. Pak už záleží jen na nás, jaký způsob přípravy zvolíme, abychom prokázali svůj kuchařský um a opravdu si pochutnali.

Proto na závěr přikládáme jeden recept :
Vezmeme ulovenou zvěřinu a láhev kvalitního červeného vína, vše zabalíme a odneseme ke kamarádovi, který má s přípravou zkušenosti.

Světoznámé (prosciutto di Parma), která jak název napovídá, pochází z Parmy (Emilia-Romagna) ale „vyrábí” se, ve všech zemích středomoří. Většina z nich jsou také vynikající, nicméně parmská šunka si zachovává stále svojí nezaměnitelnou vůni a chuť.

Na oblíbenosti této speciality se snaží přiživit i mnoho např. středoevropských výrobců, ale ti absenci tradiční technologie dohánějí tepelným zpracováním, nejčastěji uzením, a tím zákonitě vznikne paskvil, který je bohužel možné koupit i v regálech českých obchodů většinou pod alibistickým názvem „pršut” neboli šunka.


Pražská šunka je druh Prosciutto Cotto, "vařené šunky", jejíž tradice sahá až do staré rakousko-uherské monarchie. Vznikla v Praze zhruba před 150 lety, ale podle originálního receptu ji u nás vlastně dnes už nikdo nevyrábí.

Naštěstí se původní výrobní metody tohoto kulinářského zázraku podařilo zachránit mistrům řezníkům v Terstu v Itálii, kteří stále vyrábějí Pražskou šunku podle stejných receptur jako před 150 lety. Srovnání s originálem chybí, protože tu pravou v Praze ani jinde v České republice zatím běžně nedostanete.


Pražská šunka je typická zlatou barvou a lehce kouřovým aroma. Originální pražská šunka - Původní recept z roku 1857.

Kýty z mladých vepřů vážící 3 až 5 kg i s křížovou kostí se celé naloží do posolených kádí a několik dnů se zalévají lákem složeným z vody, soli, cukru a dusičnanu sodného. Po dvou týdnech se přeloží a znovu zalijí čerstvým lákem. Tříkilová kýta uzraje za tři týdny, těžší za měsíc. Potom se okoupou v čisté vodě a nechají oschnout. Potom se udí do zlatožluta, vyuzené se ovaří a nechají vychladnout. Potom se potřou želatinou, aby nevysychaly.
Nedáte si?

Jablka jsou nedílnou součástí podzimního období. Nejenže obsahují řadu zdraví prospěšných látek, ale velice dobře chutnají a patří k tradici české kuchyně.Právě toho využila značka Pâté du Chef, proslulá svojí kreativitou v kombinovaní paštik s netradičními přísadami. Pâté du Chef tak přichází na trh s novou hrubozrnnou „Ardénskou paštikou s jablky“ obsahující kousky vepřových jater, jablek a cibule. Ta je zalita karamelovou želatinou, jež dodává chuti na dokonalosti. K dostání je v tradičním sto dvaceti pěti gramovém plátku nebo v „dárkové“ jeden a půl kilové keramické misce ve tvaru jablka.

„Paštika s jablky je spojením lahodných chutí. Vepřová játra tvoří základ paštiky, jablka jí dodávají svěžest a karamelová želatina na povrchu doladí chuť k dokonalosti,“ říká Petr Egrt,  ředitel výrobního závodu značky Pâté du Chef.


 „Ardénskou paštiku s jablky si lidé mohou koupit hned v několika variacích. Těm, kterým stačí menší množství, doporučujeme sto dvaceti pěti gramový plátek, pro větší jedlíky je tu i jeden a půl kilová keramická miska v podobě jablka. Toto balení se výborně hodí také jako dárek nebo pozornost při návštěvě přátel,“ dodává Petr Egrt.

Jablka lze zpracovávat velmi různorodě. Nejčastěji se však konzumují neupravená nebo se z nich vyrábí mošty, džemy, přesnídávky, džusy, kompoty a další pochutiny. Navíc jablka obsahují řadu prospěšných látek, důležitou vlákninu pro zažívání a vitamíny. Jablka zvyšují imunitu a mají vliv na odolnost vůči stresu. Proto se doporučuje konzumovat alespoň jedno jablko denně.

Arabské země jsou pro nás hodně vzdálené.Arabské země jsou pro nás hodně vzdálené a jejich kuchyni trochu znají jen turisté, kteří zemi již navštívili. Něco jiného je ale stravování v rekreačních střediscích a něco jiného tradiční pokrmy, který se připravují v arabských domácnostech.

Počátky arabské kuchyně musíme spojit s pobýváním pod stanem, neustálými přesuny velbloudích karavan a horkým, suchým počasím. Zásoby, které  s sebou Arabové na své cesty vozili  a za kterých připravovali jídlo musely být lehké, nesměly se kazit a musely se snadno přemisťovat. Součástí karavan byla stáda ovcí, ze kterých se získávalo mléko a maso, používalo se také kobylí mléko k výrobě nápoje, který známe i z Mongolska – kumysu. Tyto tradice zůstaly zachovány i tehdy, kdy se lidé na arabském ostrově usadili a kočování už neprovozují v takové míře jako dříve.

Z těch dob se v arabské kuchyni velmi často vyskytují datle, rýže, skopové maso, mnoho druhů koření a zeleniny, se kterou se seznamovali  na svých cestách. Obecně se dá říci, že se jedná o kuchyni velmi racionální a také zdravou.

Arabové jsou známi svou pohostinností, každému hostu, ať už se jedná o přátelské nebo obchodní setkání musí být nabídnuta arabská káva nebo mátový a velmi osvěžující čaj.
Zážitkem je návštěva tržiště, na kterém se nakupují suroviny na vaření. Přepestrá směsice zeleniny, ovoce, bylin, koření, různé vůně, které se mísí ve vzduchu vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Ze zeleniny se nejvíce konzumuje cibule a česnek, ale také rajčata, papriky, baklažány, lilky, olivy a také jedlý ibišek zvaný „okra“. Vepřové maso muslimové vůbec nejedí, o to více se spotřebuje skopového a drůbeže.

Na arabském stole nesmí chybět pita – arabský chléb, který se používá jako příloha, nebo se plní. Další neodmyslitelnou součástí arabské kuchyně jsou luštěniny a to i ty, které naše kuchyně téměř nepoužívá – cizrna, sezam, kuskus nebo boby.
Zvláštní postavení mají ryby, které se považují za vzácnost a proto se konzumují jen výjimečně. Zato je Arabové umí výtečně připravit.

Z arabských jídel můžeme jmenovat třeba to, čemu se říká „ humus“. Je to pyré či kaše z cizrny, kuskus, který se vaší s mlékem a ovocem  a jí se jako desert, faláfel – což jsou vlastně karbanátky, avšak vyrobené výhradně ze zeleniny. Z masových jídel můžeme jmenovat známý kebab, který má po světě různé podoby. V arabských zemích se připravuje tak, že se maso nakrájené na kostky dá na zpěněnou cibuli, opeče se a pak se dusí ve vlastní šťávě. Asi v polovině dušení se přidává česnek a brambory. Nakonec se přidá trochu skořice.
Neodmyslitelnou součástí arabské kuchyně je jogurt. Z nápojů pak již zmíněný mátový čaj a také vynikající, silná arabská káva.

KUSKUS
Maghrebský pokrm stejného jména, při kterém je semolina nebo hrubě drcená pšenice (krupice) uvařena v páře. K tomu je umístěná v horním dílu speciální dvoudílné soupravy "couscoussiére", který má s perforované dno pro průchod pára z dolního dílu. V dolním dílu se současně dusí kousky masa, nejčastěji skopového nebo kuřecího s rozličnou zeleninou a cizrnou. Uvařený couscous (kus-kus) je při arabském stolování podáván na jednom velkém talíři, umístěném ve středu stolu, spolu s dušeným masem a zeleninou. Z tohoto talíře hosté si jednotlivá sousta hosté nabírají kousky arabského chleba, placek. Příprava tohoto typického arabského pokrmu se v jednotlivých zemích poněkud liší: v Maroku obsahuje šafrán, v Alžíru přidávají rajčata a v Tunisu zase ostrou paprikovou omáčkou.

Položíme-li někomu otázku :"Máte rádi šneky?", nikdy nevíme, co se dozvíme. Českým zahrádkářům vstanou vlasy na hlavě a ihned se jim vybaví zničená úroda a marný boj s těmito plži. Milovníci přírody budou zase nadšeně tvrdit, že samozřejmě, neboť v současnosti se obří šneci s nádhernými ulitami stávají domácími mazlíčky. Ekologičtí aktivisté zase budou protestovat proti využívání šneků k hlídání kvality ovzduší tak, jak se to začalo dělat v Petrohradě.

Zcela jinak si ovšem lásku ke šnekům vysvětlí gurmáni. Ti se představí především speciální talíř doplněný kleštičkami a dlouhou tenkou vidličkou a na něm krásně naservírovanou pochoutku.

Ve Francii a v zemích Středomoří je pojídání šneků dlouhou tradicí, která sahá až do starověku. Lahůdky z masa šneků servírované v ulitách  nebo bez nich se, samozřejmě, dostaly i k nám a nalézají zde čím dál víc svých vyznavačů. Vybrané restaurace je připravují zejména na Vánoce a Velikonoce, neboť jsou považováni za postní jídlo.

Šnečí maso je totiž velmi zdravé a v podstatě dietní, neboť neobsahuje žádný tuk ani škodlivý cholesterol. Poznáme je podle jeho specifické chuti.


Dříve se zpracovávali pouize šneci, kteří se sbírali v přírodě a střední generace si pamatuje, že se tak dělo i u nás a následně se tito plži vyváželi právě do Francie za valuty. Děje se tak dodnes, ale jelikož poptávka po  šnečím mase  stále roste, chovají se dnes šneci uměle na speciálních farmách.

O nečastějším způsobu servírování šneků jsme již mluvili. Šneci servírovaní po tuctech v ulitách se u nás ponejvíce připravují "po burgundsku". Doplňují se máslem a  česnekem, ale setkáme se i s dalšími recepty na lahůdky ze šnečího masa. Jsou to paštiky, šnečí kaviár, zapečené maso s vajíčkem, se sýrem, na grilu, v polévce, s bylinkami. Nejnovějším hitem jsou šnečí játra.

Fantazii mistrů kuchařů se meze nekladou a šnečí gurmáni rádi ochutnají, spolu se sklenkou dobrého vína a v dobré společnosti, každý další neobvyklý nebo nový recept.

A jelikož se blíží Velikonoce, může si ten, kdo šneky dosud neochutnal na ně zajít co nejdříve. Pokud ovšem najde volnou rezervaci, neboť na šneky chodí už nejen známí herci, ale každý, kdo je -in.

Máme mnoho druhů sýru, ale jen pár z nich mají nezapomenutelnou chut´. Mezi ně patří i Zamorano. Ochutnejte!Jeden z nejznámějších španělských sýrů. Je vyroben z prvotřídního mléka ovcí druhu Churra a Castellana. Genetika těchto ovcí zaručuje, že Sýr má jedinečnou chut´, vynikající texturu a excelentní kvalitu. Ovce žijí v ideálních podmínkách rozlehlé pláně oblasti Zamora, kde se pěstují zejména cereálie.

Typické je kontinentální klima s extremními výkyvy teploty. Cca 3 kg. Starý sýr zamorano je jeden z nejznámějších španělských sýrů společně s tzv. Manchego. Je vyroben z prvotřídního mléka ovcí druhu Churra a Castellana.
Genetika těchto ovcí zaručuje, že Sýr má jedinečnou chut´, vynikající texturu a excelentní kvalitu.

Ovce žijí v ideálních podmínkách rozlehlé pláně oblasti Zamorano (střední Španělsko), kde se pěstuji zejména cereálie. Typické je kontinentální klima s extremními výkyvy teploty. Používá se nepasterizované mléko. Zrání je 300 dni.

Název této vyhledávané pochutiny pochází z anglického slova „puding“ a u nás si  pod pojmem pudink představíme sladký dezert, který se připravuje z mléka, cukru a pudinkového prášku.Pudink je nejčastěji spojován s Britskými ostrovy, kde byl rozšířen již v 18. a 19. století. Tehdejší pudink byl například i hlavním chodem námořníků.

Pudinky jsou tedy známy v různých podobách a s podobou, v jaké ho známe my, mají pramálo společného. Některé se pekly, sterilizovaly nebo vařily. K těm známějším druhým patří tyto:

Black pudding
„Black pudding“ je něco jako naše krvavá jitrnice nebo jelito. V Británii se k hlavní
ingredienci, kterou je vepřová krev, přidává cibule, lůj nebo nakrájené vepřové sádlo, ovesná mouka nebo vločky, ječná krupice, sůl a směs koření. Buď se vaří v párkovém střívku nebo se peče ve vodní lázni v nádobě a pak se krájí na plátky. Popularita „černého pudinku“ stále roste a objevuje se na jídelním lístku řady restaurací. Jeho rodným krajem je hrabství Lancashire, kde se každoročně koná „Světová soutěž v hodu černým pudinkem“.


Yorkshirský puding
Yorkshirský pudding je klasická, tradiční příloha k roastbeefu. Není to pudink, alespoň ne
tak, jak si většina lidí pudink představuje. Jde spíše o nákyp a v anglické kuchyni slouží jako velká náhrada za brambory, rýži nebo jiné škrobovité přílohy k masu. Je křupavý na povrchu, kyprý uvnitř a velmi chutný.

A asi světově nejznámější je Vánoční puding
Tento pudink má dlouholetou tradici. Vyrábí se hodně dopředu před Štědrým dnem, jelikož je hodně trvanlivý. Váže se k němu hodně pověr. Když třeba se připravuje, tak každý člen rodiny si jde pro štěstí zamíchat. Nebo se dovnitř ukryjí mince pro štěstí, které bude mít ten, kdo minci najde. Nejčastěji se vyrábí z mouky, oříšků, hrozinek, rumu, vajec, strouhanky, cukru, citronů a švestek. Podává se s koňakem nebo punčem. Vánoční pudding se na závěr polévá vanilkovou polevou.

No a náš český pudink se snad nemusí připomínat – mléko, pudinkový prášek a to vše uvařené v hrnci a doslazené cukrem. Podává se jak studený tak i teplý.  Oblíbené jsou i různé příchutě (karamel, čokoláda, jahoda a jiné). Ale samozřejmě ani tento „náš“ pudink nebyl vždycky takový, jak jej známe dnes..
V roce 1929, podle tehdejší kuchařky, byla příprava pudinku velmi náročná. Bylo nutné všechny ingredience třít nejméně třicet minut a pak je aspoň hodinu vařit v páře. Na takový pudink padlo i dvanáct vajec, dva litry tučné smetany, spousty mandlí a ořechů, másla, piškotů a i cukru.

Dnes si můžeme koupit i pudink  instantní, připravovaný za studena a dochucený různými ingrediencemi. Stále patří k našim nejoblíbenějším dezertům.

Další velmi zdravou a rozmanitou kuchyní je kuchyně turecká. Její tradice jsou ovlivněny velkým množstvím kultur, od evropské, středomořské, ale i arabské.Její geografická poloha nabízí vlastní zásobování rybami a dary moře, množství vlastní vypěstované zeleniny a ovoce.

Nejdůležitější součástí turecké kuchyně je baklažán. Objevuje se téměř v každém receptu a turecké hospodyně z něho dokáží připravit nejrozmanitější a po všech stránkách dokonalé pokrmy. Nejslavnější recept z baklažánu se jmenuje Imam Bavilidi / česky Imam omdlel/ a podle pověsti vznikl tak, že Imam, po požití tohoto pokrmu, omdlel blahem.

Stejně oblíbená je ale i další zelenina, zelené natě, byliny a koření – hlavně oregano a bazalka., které vzájemně vyvažuje a doplňuje různé chutě. Oblíbený je také česnek
Polévky se v Turecku téměř nevaří, Turci si na ně nezvykli. Zato mají rádi maso, používá se  hlavně skopové, které se převážně vaří nebo dusí. Tyto způsoby přípravy jídla  jsou v turecké kuchyni využívány nejčastěji, připravují se pilafy, šašliky nebo směsi se zeleninou.


Při přípravě pokrmů se používá kvalitní olivový olej. Typickým jídlem je tzv. kefte, což jsou vlastně masové placičky a nebo kebab, který známe i u nás  a je obdobou řeckého gyrosu.
Jako příloha je často využívána rýže. Slavnostním pokrmem, který se podává na svatbách je tzv. šafránová rýže. Na stole také nesmí chybět chleba.
Když se řekne Turecko, vybaví se nám také káva, jejíž příprava zde má dlouhou tradici a je nenapodobitelná. Káva se pije všude a velmi často, i když je na naše poměry hodně silná a také sladká. Její příprava je však obřad, který podporuje společenský život. Stejně obřadně se v Turecku připravuje i čaj.

Turecká kuchyně si hodně potrpí na různé sladkosti a cukrovinky. Na náš vkus jsou opravdu přeslazené a často v nich najdeme rozinky, fíky a ořechy. Jejich orientální příchuť je na nás nezvyklá, ale kdo si je oblíbí, nelituje. Obsahují velké množství cukru, ale dají se srovnat s naším sušeným ovocem, takže nejsou tak kalorické.

Nejběžnějším tureckým nápojem je ayran, což je směs jogurtu a vody v poměru 2 : 1. Je to velmi zdravý a osvěžující nápoj, do kterého se někdy přidává česnek nebo pepř.
Turecká kuchyně je ve světě poměrně vysoce hodnocena a často je srovnávána s rafinovaností kuchyně francouzské.


Jablka s mandlemi a jogurtem /6 porcí/
1/3 šálku mandlových lupínků, 24 hřebíčků, 6 středních jablek, 2/3 šálku krystalového cukru, 1 šálek vody, 1/2 šálku smetanového bílého jogurtu, pár kapek mandlové esence (mandlové aroma)

Mandle rozsypte do mělkého pekáčku z varného skla a opečte je při 180 stupních Celsia po dobu 8 - 10 minut, dokud nezezlátnou (nebo nechejte mandle zhnědnout, pokud je máte takto rádi).
Jablka oloupejte a zbavte jádřinců. Do každého jablka zapíchněte nahoru dokola čtyři hřebíčky.
Ve velké hluboké pánvi (nebo v hrnci) smíchejte vodu s cukrem a přiveďte na prudkém plameni k varu. Vařte za občasného míchání, dokud se cukr nerozpustí. Do směsi postavte jablka, zmírněte plamen na minimum a vařte asi 15 minut, dokud jablka nezměknou. Během vaření jablka několikrát sirupem podlijte.

Smíchejte bílý jogurt s kapkami mandlové esence. Jablka dejte na talíř, do středu nalijte jogurt s mandlovou esencí, posypte mandlovými lupínky, polijte sirupem a podávejte teplé nebo při pokojové teplotě.

Portugalská kuchyně u nás není tak známá. 

Portugalská kuchyně u nás není tak známá, jako třeba kuchyně španělská, možná proto, že je od nás více vzdálená a jezdí sem méně našich turistů. Rozhodně je ale španělskou kuchyní ovlivněná, stejně jako kuchyní francouzskou.

Také Portugalsko je přímořská země a proto zde najdeme na jídelníčku často ryby. Zejména treska je velmi oblíbená, je považována za národní jídlo. Paradoxně se ale ve zdejších vodách nevyskytuje a Portugalci ji dovážejí z Kanady. Říká se, že Portugalci umějí udělat tresku asi na 300 způsobů a jeden je lepší než druhý. Koupit ji můžete po celé zemi, zejména ve velkých nasolených kusech, které jsou tvrdé jako prkno a musí se porcovat pilou.

Portugalská kuchyně je jednoduchá a hodně využívá čerstvé suroviny. Vaření se zde neobejde bez česneku a cibule, nezbytnou surovinou je olivový olej, citrusové plody a také víno. Hojně využívaná je také zelenina, která se velkém množství přidává k masu. Hlavně rajčata a papriky jsou velmi oblíbenou surovinou, která se používá k vaření nebo se konzumuje čerstvá. Jídla se koření hlavně čerstvými bylinkami.

Největším hitem portugalské gastronomie jsou kozí a jehněčí sýry.

Samostatnou kapitolou jsou portugalské polévky, které často tvoří hlavní chod večeře. Asi nejznámější polévkou je Caldeirada, která se připravuje z různých druhů ryb nebo  polévka  Caldo Verde  - hustá bramborová polévka s najemno nakrájeným zelím či kapustou. Oblíbená je také polévka  Acorda - česneková polévka s chlebem a vejcem.

Mluvíme-li o portugalské gastronomii, nesmíme zapomenout na víno. Velmi kvalitní je zejména víno u ostrova Madeira, který patří Portugalsku a nachází se asi 900 km od jeho pobřeží. Pochází odtud víno stejného jména a také další známá značka Portské.

Víno je velmi silné a spíše připomíná likéry, protože se do něho přidává alkohol a dlouhodobě zraje v sudech. Zejména o Madeiře tvrdí odborníci, že se nikdy nemůže zkazit, čehož je dokladem to, že se prodávají i ročníky starší než 1940. Dalším typickým nápojem pro tuto zemi, ale také pro ostatní země středomoří je oblíbená Sangria.

Pokud Madeiru navštívíte, setkáte se i tady s mnoha kulinářskými specialitami. Ke každému jídlu dostanete místní nekvašený chléb s česnekovým, máslem, který se solí mořskou solí.

Jak v Portugalsku, tak i na Madeiře roste spousta exotického ovoce, které místní kuchyně umí výborně využít a připravují se z něho různé speciality. Podává se také většinou na závěr večeře jako desert, nebo dostanete zmrzlinu či karamelový krém. Ze sladkostí je známý také vánoční koláč, ke kterému nesmí chybět víno Madeira.

Polévka Caldo Verde 

220 g natrhaných listů kapusty, 450 g brambor, 1 malá klobása chorizo (nemusí být přímo portugalská, ale i španělská či italská), 1 až 3 stroužky česneku, 4 lžíce olivového oleje, špetka soli

Brambory oloupejte a dejte vařit do litru vody s česnekem a na kolečka nakrájenou klobásou chorizo. Jakmile budou brambory hotové, polévku odstavte, rozmixujte a pak ji opět postavte na oheň.

Mezitím omyjte listy kapusty, nasekejte je na proužky a přidejte k polévce. Přiveďte k varu a přidejte polovinu olivového oleje. Vařte, dokud kapusta nezměkne.

Pak přidejte zbývající olivový olej a osolte. Podávejte nejlépe s chlebem.

Tip: místo klobásy chorizo můžete použít jakoukoliv dostupnou uzenou klobásu na našem trhu

Redakce Best4man.cz