Pod pojmem asijská kuchyně si většina z nás představí pánev wook. Vynikající instantní nudle smíchané s kousky masa a zeleniny a ochucené výrazným kořením, které příjemně dráždí naše chuťové buňky. Něco jiného je ovšem návštěva čínské restaurace, která počítá s evropskými konzumenty a něco jiného pohoštění přímo v určité zemi.

Ten, kdo v asijských zemích opravdu byl ví, že asijské stravování je něco úplně jiného. Má své tradice  a zvyklosti, které se odvíjejí od náboženství, migrace obyvatel,  vlivů okolních států, geografické polohy a klimatických podmínek.

To vše ovlivňuje nejen způsob přípravy jídel, ale také používané suroviny, které jsou pro nás někdy dost netradiční.

Asie je považována za ráj kuchařů a gurmánů, způsob přípravy jídel je většinou v souladu se zásadami zdravé výživy, protože využívá hodně zeleniny, málo tuku, způsob přípravy jídel je rychlý, takže se tepelnou úpravou neničí cenné látky.


Na druhou stranu, pro Evropana jsou zde někdy nebezpečné hygienické podmínky, na které jsou místní lidé zvyklí a také některé suroviny jsou pro nás nejen neobvyklé, ale přímo vražedné. V asijské kuchyni, která se připravuje v evropských restauracích se  s nimi setkáme jen výjimečně a většinou jen v nejdražších podnicích, které navštěvují znalci a gurmáni.

Podotýkám, že se jedná o suroviny, které v nás vzbuzují nedůvěru a někdy i odpor pro svou nezvyklost a že se vůbec nemusí jednat o jídla nechutná nebo by se měla zpochybňovat jejich nutriční hodnota.

Například mořské řasy jsou zeleninou, která má vysoký obsah minerálních látek a vitamínů, lehce stravitelných bílkovin a uhlovodanů. Čistí krev, působí zásadotvorně a napomáhá při rozpouštění usazenin, které se v našem těle tvoří nadměrnou spotřebou masa, mléka, mléčných výrobků a cukru. Výrazně snižuje cholesterol, díky vysokému obsahu jódu stimuluje funkci štítné žlázy, působí na nervový systém a reguluje energetickou hladinu našeho těla. Mořské řasy ničí v našem těle nebezpečné těžké kovy.

I takto zdravé potraviny však mohou být pro nás přímo podezřelé. Připomenu jen japonské suši, které se u nás začalo připravovat, ale ne každý je touto novinkou nadšen. Představa konzumace syrové ryby je pro některé z nás nepředstavitelná, navíc pokud je její příprava taková, že s japonským originálem může mít shodné jen jméno. Možná, kdybychom měli možnost ochutnat jako první onen kvalitní originál, že bychom svůj názor přehodnotili.

  Další, pro Evropana nezvyklou potravinou, je příprava ryby zvané fugu, která je prudce jedovatá a jed se stává neškodným jen zvláštním způsobem přípravy. Kuchaři, kteří ji smějí připravovat mají zvláštní certifikáty a povolení, protože jediná chyba konzumenta zabije.


Mnozí turisté navštívili Mongolsko a strávit například nápoj ze zkvašeného  kobylího mléka zvaného kumys, který je pro Mongolce zcela běžný nebo čaj, který se připravuje zvláštním způsobem a přidává se do něho jačí máslo vyžaduje silný žaludek. Tučné potraviny jsou zde vůbec velmi ceněny a pro Evropana je to někdy nepřekonatelná překážka.

Posuneme-li se do oblastí Číny, Thajska nebo Vietnamu, jejichž kuchyně známe trochu lépe a jídla  připravovaná v těchto zemích nám většinou chutnají a máme  je rádi, musíme si uvědomit, že jich známe jen část. Také zde se používají pro nás přinejmenším  nezvyklé suroviny nebo přísady a kdybychom byli podrobně informováni o složení jídla, které nám na návštěvě některé z těchto zemí předloží, možná bychom zaváhali. Připravuje se zde například hmyz, mořští živočichové, kteří vzbuzují odpor už svým zjevem, hadi a také pokrmy z poslední dobou často diskutovaného psího a kočičího masa nebo opic.

Když se nad tím zamyslíme, uvědomíme si, že možná stejný odpor by měl obyčejný  Mongolec k naší svíčkové. Při té příležitosti se mi vybavuje vyděšený pohled  japonské turistky, která si k obědu v Krumlovské restauraci objednala českou specialitu – pečené koleno. Když před ní  na stole přistálo prkno, na kterém leželo celé upečené koleno a v něm byla zabodnutá velká vidlička  málem omdlela. Pak si přitáhla talíř svého partnera, který se vyhnul experimentům a objednal si prozíravě rybu a krásné koleno, nad kterým by zajásalo srdce každého Čecha zůstalo sice vyfocené ze všech stran, ale netknuté.

Co nás zahřeje? Pohyb? Grog? Slivovice? Ale, máme přece také nápoje, po kterých můžeme klidně sednout za volant a přece nás prohřejí dokonale, nezvykle  a dokonce zdravě.  Jen trochu fantazie. Zázvor je poměrně známý lidový léčebný prostředek  a stále častěji využívané koření. Získává se z vytrvalé byliny se žlutými květy. Pro potřeby léčení nebo gastronomie a dalšího využití se využívají  kořeny.

Toto starobylé koření pochází z jižní Asie a pěstuje se po staletí v Indii a Číně. Možná proto je nejčastěji najdeme právě v čínské kuchyni, která u nás rychle získala oblibu. 

Dá se použít čerstvý i sušený. Má sladce kořeněnou chuť s nádechem citrónu.
Zázvorem se ochucuje pečivo, rýže, smažená a orientální jídla, maso i uzeniny, kompoty, saláty, sojové omáčky, kečupy, likéry a různé nápoje. Jedinečné je například zázvorové pivo, zázvorová limonáda nebo zázvorový čaj.

A právě zázvorový čaj je v zimním období oblíbený a pro zahřátí nebo vyléčení se z nachlazení ideální.

Suroviny pro přípravu:
1 l vody, 1 lžíce nebo plátky zázvoru, kousek skořice, 3 hřebíčky, 2 lžíce medu a šťáva z 1 citronu. 

Příprava:
Vodu přivedeme k varu, přidáme koření a vaříme 5 minut. Vyndáme celé koření, přelijeme do konvice, a necháme vychladnout na cca. 60 stupňů. Pak přidáme med a citrónovou šťávu. Podle chuti je možné čaj přisladit. V případě potřeby můžete připravit silnější, s množstvím zázvoru se zvyšují léčivé účinky.

Zázvor je kromě nachlazení vynikající pro zmírnění bolestí hlavy, zmírňuje pálení žáhy, nadýmání, plynatost a používá se při těhotenských nevolnostech.

Dále působí antisepticky, protihorečnatě, protizánětlivě, podporuje chuť k jídlu, pomáhá proti žaludečním nevolnostem a zažívacím potížím. A v neposlední řadě také údajně zpomaluje některé druhy rakoviny (hlavně rakovinu vaječníků).

Pro pány máme ještě jednu důležitou informaci. Zázvor je  velmi známý jako afrodisiakum.

Zkuste si své libido vylepšit třeba tímto receptem:
nastrouháme 150 g čerstvého zázvoru a necháme jej 14 dní louhovat v 0,5 l vodky. Zázvor luhujeme na temném místě! Před kýženým aktem nakapeme  do vody či nějakého nápoje 40 kapek, vypijeme a pak už jen sklízíme obdiv.

Arabské země jsou pro nás hodně vzdálené a jejich kuchyni trochu znají jen turisté, kteří zemi již navštívili. Něco jiného je ale stravování v rekreačních střediscích a něco jiného tradiční pokrmy, který se připravují v arabských domácnostech.

Počátky arabské kuchyně musíme spojit s pobýváním pod stanem, neustálými přesuny velbloudích karavan a horkým, suchým počasím. Zásoby, které  s sebou Arabové na své cesty vozili  a za kterých připravovali jídlo musely být lehké, nesměly se kazit a musely se snadno přemisťovat. Součástí karavan byla stáda ovcí, ze kterých se získávalo mléko a maso, používalo se také kobylí mléko k výrobě nápoje, který známe i z Mongolska – kumysu. Tyto tradice zůstaly zachovány i tehdy, kdy se lidé na arabském ostrově usadili a kočování už neprovozují v takové míře jako dříve.

Z těch dob se v arabské kuchyni velmi často vyskytují datle, rýže, skopové maso, mnoho druhů koření a zeleniny, se kterou se seznamovali  na svých cestách. Obecně se dá říci, že se jedná o kuchyni velmi racionální a také zdravou.
Arabové jsou známi svou pohostinností, každému hostu, ať už se jedná o přátelské nebo obchodní setkání musí být nabídnuta arabská káva nebo mátový a velmi osvěžující čaj.
Zážitkem je návštěva tržiště, na kterém se nakupují suroviny na vaření. Přepestrá směsice zeleniny, ovoce, bylin, koření, různé vůně, které se mísí ve vzduchu vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Ze zeleniny se nejvíce konzumuje cibule a česnek, ale také rajčata, papriky, baklažány, lilky, olivy a také jedlý ibišek zvaný „okra“. Vepřové maso muslimové vůbec nejedí, o to více se spotřebuje skopového a drůbeže.

Na arabském stole nesmí chybět pita – arabský chléb, který se používá jako příloha, nebo se plní. Další neodmyslitelnou součástí arabské kuchyně jsou luštěniny a to i ty, které naše kuchyně téměř nepoužívá – cizrna, sezam, kuskus nebo boby.
Zvláštní postavení mají ryby, které se považují za vzácnost a proto se konzumují jen výjimečně. Zato je Arabové umí výtečně připravit.

Z arabských jídel můžeme jmenovat třeba to, čemu se říká „ humus“. Je to pyré či kaše z cizrny, kuskus, který se vaší s mlékem a ovocem  a jí se jako desert, faláfel – což jsou vlastně karbanátky, avšak vyrobené výhradně ze zeleniny. Z masových jídel můžeme jmenovat známý kebab, který má po světě různé podoby. V arabských zemích se připravuje tak, že se maso nakrájené na kostky dá na zpěněnou cibuli, opeče se a pak se dusí ve vlastní šťávě. Asi v polovině dušení se přidává česnek a brambory. Nakonec se přidá trochu skořice.
Neodmyslitelnou součástí arabské kuchyně je jogurt. Z nápojů pak již zmíněný mátový čaj a také vynikající, silná arabská káva.


KUSKUS
Maghrebský pokrm stejného jména, při kterém je semolina nebo hrubě drcená pšenice (krupice) uvařena v páře. K tomu je umístěná v horním dílu speciální dvoudílné soupravy "couscoussiére", který má s perforované dno pro průchod pára z dolního dílu. V dolním dílu se současně dusí kousky masa, nejčastěji skopového nebo kuřecího s rozličnou zeleninou a cizrnou. Uvařený couscous (kus-kus) je při arabském stolování podáván na jednom velkém talíři, umístěném ve středu stolu, spolu s dušeným masem a zeleninou. Z tohoto talíře hosté si jednotlivá sousta hosté nabírají kousky arabského chleba, placek. Příprava tohoto typického arabského pokrmu se v jednotlivých zemích poněkud liší: v Maroku obsahuje šafrán, v Alžíru přidávají rajčata a v Tunisu zase ostrou paprikovou omáčkou.

Člověk je tvor společenský a proto, aby se ve společnosti neztratil musí se naučit určitým společenským normám. Ty mu umožní se ve společnosti orientovat a zařadit se do ní tak, aby se byl uznáván a necítil se trapně. I když mladí lidé mají ke společenským konvencím většinou výhrady, časem zjistí, že porušovat lze jen ta pravidla, která velmi dobře známe. Pokud je totiž neznáme, velmi rychle okolí pozná, že se nejedná o originální přístup, ale pouhé trapné chyby z  neznalosti. Určitě nikdo neočekává, že všichni budou znát všechno, ale v oblastech, ve kterých se ocitáme často bychom měli mít alespoň základní orientaci. To se týká například stolování.
 Ani u domácího stolu není okolí příjemná neznalost základních pravidel chování ve společnosti. Právě zde se projevuje naše připravenost ke společenskému styku, ovládání pravidel společenského chování, takt a zdvořilost. Pokud se ocitneme ve společnosti, která toto chování dokonale ovládá, vyniknou sebemenší chyby ještě výrazněji. Proto, pokud máme nedostatky, měli bychom na sebe co nejméně upozorňovat a snažit se spíše sledovat okolí a něco se přiučit.


 Společenské chování je věc cviku. Je proto v našem zájmu, chceme-li se cítit u stolu dobře, abychom se je naučili ovládat v maximální míře. Teprve pak z něho můžeme mít pravý požitek. Velmi dobře to vyjádřil klasik gastronomie, po němž jsou pojmenovány významné restaurace Brillat- Savarin. Ten považuje stolování za jedinou z činností, která nás odlišuje v živočišné říši, neboť jiným živočišným druhům není dána. Je trvanlivá a připravuje nás na další požitky, které jsou s nám spojeny.
Společenská pravidla stolování mají za cíl učinit tuto činnost co nejpříjemnější a proto vymezují například velikost prostor, počet osob, které by se měly zúčastnit tak, aby bylo možno se volně zapojit do hovoru. Přítomní hosté by měli mít podobné záliby pro  rozmanitost konverzace a měli by se natolik znát, aby se vyhnuli nepříjemným seznamovacím formalitám. V rozhovoru by se měli vyhýbat konfliktním tématům. Ve společenských normách se dokonce mluví i teplotě a  osvětlení v místnosti, společenském oblečení a chování přítomných mužů a žen.Zvláštní pozornost je věnována jídelníčku a nápojům.Vína mají být prvotřídní a postupuje se od lehčích k těžším. V jídle je tomu naopak, nemá  být mnoho chodů, ale jejich přípravě má být věnována náležitá pozornost.
Při jídle se nemá pospíchat, například večeře má být spíše společenskou událostí doplněnou jídlem a pitím. Po jídle má být dostatek času na kávu, likéry a společenské hry nebo rozhovory, na které se všichni těší. Ve starších pravidlech stolování již výše zmíněného pana Brillat -Savarina se uvádí, že hosté se nemají rozcházet před jedenáctou, ale o půlnoci mají již být doma. Podle něho,  zúčastní-li se někdo večeře, splňující všechny společenské podmínky, pak se může pochlubit, že mu byla prokázána přímo božská pocta.
Základní společenská pravidla by se každý měl učit již od dětství. Začínáme většinou v rodině, kde by alespoň o víkendu měla rodina věnovat stolování patřičnou pozornost a dát tak svým dětem dobrý základ do života. Vždyť v každé učebnici psychologie se dočteme, jak je důležité společné stolování pro vytváření pocitů rodinné soudržnosti, zdraví a duševní hygieny.


Většinu času tráví v týdnu rodina v zaměstnání nebo ve škole. Ve chvílích, kdy má možnost být spolu, měl by to být právě pěkně prostřený  rodinný stůl, u kterého sejdeme. Jeho pěkný vzhled v nás bude určitě evokovat potřebu se také pěkně obléci. Snaze vytvořit pohodu by se měli věnovat všichni členové rodiny.
Pokud nám nečiní problém dodržovat pravidla společenského chování a vzájemnou ohleduplnost a toleranci v rodinném kruhu,jistě nás nezaskočí, ocitneme-li se v ve společnosti, kde jsou tyto požadavky společenským pravidlem. Budeme pak tato pravidla snadno dodržovat se samozřejmostí, která nám  dodá pocit volnosti a lehkosti i v situacích společensky složitějších.

Podle posledních výzkumů je mexická kuchyně nejzdravější a nejdietnější.Její základ tvoří zelenina, ovoce, luštěniny, kukuřice a výrobky z kukuřičné mouky, takže se v ní vyskytuje jen velmi málo lepku. Tyto plodiny pěstovali již staří Mayové a Aztékové a od nich se také počátky mexické kuchyně odvíjely.

Dnešní mexická kuchyně je pestrá, proměnlivá a i zde se projevují vlivy dobyvatelů. Je to zejména při přípravě masa, které se ale připravuje jen výjimečně. Proto tato kuchyně obsahuje jen velmi málo tuku.

Hlavními surovinami jsou prakticky všechny druhy zeleniny, hlavně papriky, rajčata, tykve a okurky, exotické ovoce jako je mango, avokádo, papána, ale také opuncie, banány a citrusy a třetí důležitou surovinou jsou luštěniny, zejména fazole a sója. Téměř v každém jídle najdeme cibuli a česnek.

Nejdůležitější součástí stravování je mexická omáčka Salsa, která se podává téměř ke všemu a vyrábí se z výše uvedených surovin v různém složení. Přílohou ke každému jídlu jsou tortily, tenké, kynuté placky z kukuřičné mouky, které se k jídlu buď přikusují, nebo se do nich pokrm plní.


Často se také setkáme s pálivými papričkami, které se používají sušené jako koření, ale také nakládané nebo také uzené. Jsou jedny z nejpálivějších, ale velmi chutné a s křehkou slupkou, která se téměř rozplyne. Zde také najdeme původ jejich názvu chili, které pochází ještě ze starého aztéckého pojmenování této zeleniny.
Kukuřice, které se zde pěstuje velké množství druhů a každý se používá k jinému účelu je lehce stravitelná a obsahuje hodně vitamínu C a kyseliny listové.

Pokud se setkáme s masem, zjistíme, že se připravuje hlavně hovězí, ale mexická kuchyně se nevyhýbá žádnému druhu. Pro nás je nejexotičtější maso z pásovce nebo z leguána, ale v kuchyni najdeme i různě upravenou vepřovou kůži.

Stejně tak nás určitě zaskočí různě upražený hmyz, lahůdkové housenky, které se přidávají i do národního nápoje Mezcal, nebo pražené luční kobylky.
Také koření se používá velké množství a některé druhy naše kuchyně ani nezná. Možná jsou to právě ty druhy, které dávají mexické kuchyni nezaměnitelnou chuť.


Klasická rajčatová Salsa
 
3-6 čerstvých chilli / papriček/ serano, 1 velká cibule, 8 zralých pevných rajčat, strouhaná kůra a šťáva ze 2 limetek, stroužky limetové kůry na ozdobu, 1/4 lžičky cukru krupice, sůl


 Na středně ostrou salsu použijte 3 chilli, na ostrou můžete až 6. K oloupání chilli napíchejte na kovový špíz s dlouhou rukojetí a opečte nad plynovým hořákem, až se na nich objeví puchýře a ztmavnou. Můžete je také opéci nad pánví, až jsou slupky sežehnuté. Opečená chilli vložte do silného plastového sáčku a nahoře jej uvažte, aby se pára držela uvnitř. Odložte asi na 20 minut.
Mezitím jemně nakrájejte cibuli a vložte ji do mísy s limetovou kůrou a šťávou. Limetová šťáva změkčí cibuli.
Chilli vyjměte ze sáčku a oloupejte slupky. Odřízněte stopky, pak chilli rozřízněte a vyškrábněte semena ostrým nožem. Dužinu nakrájejte nahrubo a odložte stranou.
Naspodu rajčat prořízněte křížek. Vložte do ohnivzdorné mísy a zalijte horkou vodou, aby byla ponořena.
Rajčata nechte 3 minuty ve vodě, pak je vyjměte děrovanou lžící a vhoďte do mísy se studenou vodou. Osušte. Slupky se začnou od křížků odlupovat. Slupky úplně odstraňte.
Oloupaná rajčata nakrájejte na kostky a vložte je do mísy. Přidejte cibuli, která již měla změknout, společně s limetovou směsí. Nasekejte jemně čerstvý koriandr.
Do salsy přidejte koriandr s chilli a cukrem. Jemně míchejte, až se cukr rozpustí a všechny suroviny se obalí v limetové šťávě. Přikryjte a uchovejte v chladu 2-3 hodiny, aby se chuti mohly spojit. Salsa vydrží v ledničce 3-4 dny. Těsně před podáváním ji ozdobte proužky limetové kůry.

Indická kuchyně je pro nás dostatečně exotická a přitom ji zase tolik neznáme. Obecně se o ní ví to, že zde nepoužívají hovězí maso, protože kráva je posvátné zvíře, a že hlavním druhem koření je kari.

Je to vlastně směs koření, která je pokaždé jiná a jejímž základem je kurkuma. Směs musí obsahovat ještě nejméně 5 dalších druhů. Šafrán, chilli papričky, kardamon, koriandr nebo tzv. řecké seno. Dá se koupit v různých variantách i u nás, a je to zcela běžné koření, ale jiná směs,  garam masála, která se také hojně používá, se u nás nekoupí, protože se do ní přidávají běžné druhy koření a směs si můžeme namíchat doma. Stejně jako kari je těchto směsí mnoho druhů a každý používá jinou.


Pro středoevropana jsou indická jídla příliš kořeněná a proto se má za to, že jsou nezdravá. Opak je však pravdou, protože každý druh koření má v indické gastronomii své místo a využívá se jeho léčivých, zklidňujících nebo povzbuzujících účinků na lidský organismus. Exotika stravy je prostě doprovázena i magií čar a kouzel s jídlem spojených a celá gastronomie je ovlivněna náboženským vyznáním v jednotlivých lokalitách.

Základem indické kuchyně je rýže a jídla jsou převážně vegetariánská. Není to dáno ani náboženstvím, ani založením lidí, ale velmi prozaickým důvodem, že v místním podnebí se maso rychle kazí. Je tedy výhodnější vařit ze zeleniny, které se zde pěstuje obrovské množství a na trhu se dá koupit v kteroukoliv dobu.
Pokud se používá maso, Indové jedí hlavně jehněčí, kozí a kuřecí. Recepty na přípravu jídel jsou většinou složité a  vyžadují hodně času. Indové rozlišují šest základních chutí: sladkou, slanou, kyselou, hořkou, trpkou a pálivou. Snaží se mít v jídle všechny tyto chuti obsaženy.

Hodně se také používá jogurt, hrozinky a mandle a ke každému jídlu se podává množství různě ostrých omáček.
Obvykle se zde jídlo skládá z většího množství chodů, které se ale přinesou najednou a najednou se také jedí. Uprostřed stolu jsou placky zvané čapátí nebo purí, které se k jídlu přikusují nebo se do nich jídlo balí. Vzhledem k místnímu náboženství se nepijí alkoholické nápoje, ale většinou čaj nebo  buvolí mléko, případně se oba nápoje smíchají a doplňují se různými přísadami jako oříšky, mandlemi a podobně. Jí se rukama, jen výjimečně můžete použít lžíci.


Indie je velká země s obrovským množstvím obyvatel a to již samo o sobě určuje, že zde nenajdeme jednotu ani ve stravování. Každá oblast a etnická skupina má své vlastní recepty a zvyky a ty se liší podle historie a náboženského zaměření. V celé zemi se však setkáte s obrovskou pohostinností a o hosta se starají jak v restauracích, tak i v rodinách tak, že z toho máte až špatný pocit.

Bengálské čatní
120 g hroznového vína, 6 stroužků česneku, 1,5 lžičky zázvoru, půl lžičky cayenského pepře, 1 lžička soli, 1 lžička octa.
Všechny složky vložíme do mixéru a zpracujeme na jemnou pastu.

Název této vyhledávané pochutiny pochází z anglického slova „puding“ a u nás si  pod pojmem pudink představíme sladký dezert, který se připravuje z mléka, cukru a pudinkového prášku.Pudink je nejčastěji spojován s Britskými ostrovy, kde byl rozšířen již v 18. a 19. století. Tehdejší pudink byl například i hlavním chodem námořníků.

Pudinky jsou tedy známy v různých podobách a s podobou, v jaké ho známe my, mají pramálo společného. Některé se pekly, sterilizovaly nebo vařily. K těm známějším druhým patří tyto:

Black pudding
„Black pudding“ je něco jako naše krvavá jitrnice nebo jelito. V Británii se k hlavní
ingredienci, kterou je vepřová krev, přidává cibule, lůj nebo nakrájené vepřové sádlo, ovesná mouka nebo vločky, ječná krupice, sůl a směs koření. Buď se vaří v párkovém střívku nebo se peče ve vodní lázni v nádobě a pak se krájí na plátky. Popularita „černého pudinku“ stále roste a objevuje se na jídelním lístku řady restaurací. Jeho rodným krajem je hrabství Lancashire, kde se každoročně koná „Světová soutěž v hodu černým pudinkem“.


Yorkshirský puding
Yorkshirský pudding je klasická, tradiční příloha k roastbeefu. Není to pudink, alespoň ne
tak, jak si většina lidí pudink představuje. Jde spíše o nákyp a v anglické kuchyni slouží jako velká náhrada za brambory, rýži nebo jiné škrobovité přílohy k masu. Je křupavý na povrchu, kyprý uvnitř a velmi chutný.

A asi světově nejznámější je Vánoční puding
Tento pudink má dlouholetou tradici. Vyrábí se hodně dopředu před Štědrým dnem, jelikož je hodně trvanlivý. Váže se k němu hodně pověr. Když třeba se připravuje, tak každý člen rodiny si jde pro štěstí zamíchat. Nebo se dovnitř ukryjí mince pro štěstí, které bude mít ten, kdo minci najde. Nejčastěji se vyrábí z mouky, oříšků, hrozinek, rumu, vajec, strouhanky, cukru, citronů a švestek. Podává se s koňakem nebo punčem. Vánoční pudding se na závěr polévá vanilkovou polevou.

No a náš český pudink se snad nemusí připomínat – mléko, pudinkový prášek a to vše uvařené v hrnci a doslazené cukrem. Podává se jak studený tak i teplý.  Oblíbené jsou i různé příchutě (karamel, čokoláda, jahoda a jiné). Ale samozřejmě ani tento „náš“ pudink nebyl vždycky takový, jak jej známe dnes..
V roce 1929, podle tehdejší kuchařky, byla příprava pudinku velmi náročná. Bylo nutné všechny ingredience třít nejméně třicet minut a pak je aspoň hodinu vařit v páře. Na takový pudink padlo i dvanáct vajec, dva litry tučné smetany, spousty mandlí a ořechů, másla, piškotů a i cukru.

Dnes si můžeme koupit i pudink  instantní, připravovaný za studena a dochucený různými ingrediencemi. Stále patří k našim nejoblíbenějším dezertům.

Rádi ochutnáváte nové pochoutky? Vyzkoušejte výborný italský sýr ricotta.Nejdříve byla ricotta vyráběná na římském venkově, kde obyvatelé dvojitým vařením extrahovaly sýr ze zakysaného mléka – podmáslí. Název vychází z původního latinského recocta, což znamená v překladu převařeno, nebo vařeno nadvakrát. Ricotta byla populární ve vyšších třídách a používala se i při náboženských obřadech. Její popularita se díky emigrantům dostala do Ameriky, kde získala nebývalý zájem.


V závislosti na kvalitě a původu použitého mléka se ricotta dělí na několik druhů. Druhy a odlišné kvality jsou výsledkem různých postupů při výrobě.

Nejznámější je italská Ricotta Salta, vyrábí se solením a vysušováním tvarohu. Sicilská se vyrábí pečením. Například ve Švýcarsku se vyrábí Ricottta z kozího mléka a nazývá se Zieger, její řecká obdoba Manouri.


Ricotta se používá na přípravu různých omáček na maso a těstoviny. Také na přípravu dezertů a ovoce. Můžeme ji rozdrobit na špagety i horké pečené brambory. Jelikož má ricotta lehce nasládlou chuť, lze ji využít do sladkých pokrmů. Výsledný pokrm je zdravější, než při použití obyčejných nebo tučných sýrů. Tento krémovo - tvarohový sýr je zdrojem vápníku a je vhodný, jako součást různých dietních jídelníčků.

Portugalská kuchyně u nás není tak známá, jako třeba kuchyně španělská, možná proto, že je od nás více vzdálená a jezdí sem méně našich turistů. Rozhodně je ale španělskou kuchyní ovlivněná, stejně jako kuchyní francouzskou.

Také Portugalsko je přímořská země a proto zde najdeme na jídelníčku často ryby. Zejména treska je velmi oblíbená, je považována za národní jídlo. Paradoxně se ale ve zdejších vodách nevyskytuje a Portugalci ji dovážejí z Kanady. Říká se, že Portugalci umějí udělat tresku asi na 300 způsobů a jeden je lepší než druhý. Koupit ji můžete po celé zemi, zejména ve velkých nasolených kusech, které jsou tvrdé jako prkno a musí se porcovat pilou.

Portugalská kuchyně je jednoduchá a hodně využívá čerstvé suroviny. Vaření se zde neobejde bez česneku a cibule, nezbytnou surovinou je olivový olej, citrusové plody a také víno. Hojně využívaná je také zelenina, která se velkém množství přidává k masu. Hlavně rajčata a papriky jsou velmi oblíbenou surovinou, která se používá k vaření nebo se konzumuje čerstvá. Jídla se koření hlavně čerstvými bylinkami.
Největším hitem portugalské gastronomie jsou kozí a jehněčí sýry.

Samostatnou kapitolou jsou portugalské polévky, které často tvoří hlavní chod večeře. Asi nejznámější polévkou je Caldeirada, která se připravuje z různých druhů ryb nebo  polévka  Caldo Verde  - hustá bramborová polévka s najemno nakrájeným zelím či kapustou. Oblíbená je také polévka  Acorda - česneková polévka s chlebem a vejcem.
Mluvíme-li o portugalské gastronomii, nesmíme zapomenout na víno. Velmi kvalitní je zejména víno u ostrova Madeira, který patří Portugalsku a nachází se asi 900 km od jeho pobřeží. Pochází odtud víno stejného jména a také další známá značka Portské.

Víno je velmi silné a spíše připomíná likéry, protože se do něho přidává alkohol a dlouhodobě zraje v sudech. Zejména o Madeiře tvrdí odborníci, že se nikdy nemůže zkazit, čehož je dokladem to, že se prodávají i ročníky starší než 1940. Dalším typickým nápojem pro tuto zemi, ale také pro ostatní země středomoří je oblíbená Sangria.
Pokud Madeiru navštívíte, setkáte se i tady s mnoha kulinářskými specialitami. Ke každému jídlu dostanete místní nekvašený chléb s česnekovým, máslem, který se solí mořskou solí.
Jak v Portugalsku, tak i na Madeiře roste spousta exotického ovoce, které místní kuchyně umí výborně využít a připravují se z něho různé speciality. Podává se také většinou na závěr večeře jako desert, nebo dostanete zmrzlinu či karamelový krém. Ze sladkostí je známý také vánoční koláč, ke kterému nesmí chybět víno Madeira.
 
Polévka Caldo Verde
220 g natrhaných listů kapusty, 450 g brambor, 1 malá klobása chorizo (nemusí být přímo portugalská, ale i španělská či italská), 1 až 3 stroužky česneku, 4 lžíce olivového oleje, špetka soli

Brambory oloupejte a dejte vařit do litru vody s česnekem a na kolečka nakrájenou klobásou chorizo. Jakmile budou brambory hotové, polévku odstavte, rozmixujte a pak ji opět postavte na oheň.
Mezitím omyjte listy kapusty, nasekejte je na proužky a přidejte k polévce. Přiveďte k varu a přidejte polovinu olivového oleje. Vařte, dokud kapusta nezměkne.
Pak přidejte zbývající olivový olej a osolte. Podávejte nejlépe s chlebem.

Tip: místo klobásy chorizo můžete použít jakoukoliv dostupnou uzenou klobásu na našem trhu

Plísňové sýry nemusí mít rád každý, ale tomuto neodolá nikdo! Jeho krémovitá konzistence Vás nenechá chladnými. O sýrech se mluvilo už ve starém Egyptě. Kdy na egyptských destičkách jsou znázorněni dělníci vyrábějící sýr. Camembert je věhlasný sýr, který je také nejčastěji napodobován. Jeho původ sahá až do středověku, kdy ho vyráběli mniši v klášterech. Pravý camembert pochází pouze z pěti departmanů v Normandii.


Camembert de Normandie Reaux má certifikát EU označený A.O.C., a může se proto vyrábět jen na těchto určitých místech v Normandii. Tento výtečný sýr se vyrábí ze syrového nepasterizovaného kravského mléka, které je nasbírané do speciálních "sýrových" sudů.

Camembert je sýr, který zahajuje svůj proces zrání - "maturaci" během tři týdnů s pomocí soli a dozrává v době, kdy je zabalen a distribuován k zákazníkovi. Pravý camembert musí být uzrálý až ke středu své hmoty - k jádru. Je to měkký sýr s jemnou kůrkou a typickou bílou plísní na povrchu. Charakteristický je svou žampiónovou příchutí.