Člověk je tvor společenský a proto, aby se ve společnosti neztratil musí se naučit určitým společenským normám. Ty mu umožní se ve společnosti orientovat a zařadit se do ní tak, aby se byl uznáván a necítil se trapně. I když mladí lidé mají ke společenským konvencím většinou výhrady, časem zjistí, že porušovat lze jen ta pravidla, která velmi dobře známe. Pokud je totiž neznáme, velmi rychle okolí pozná, že se nejedná o originální přístup, ale pouhé trapné chyby z  neznalosti. Určitě nikdo neočekává, že všichni budou znát všechno, ale v oblastech, ve kterých se ocitáme často bychom měli mít alespoň základní orientaci. To se týká například stolování.
 Ani u domácího stolu není okolí příjemná neznalost základních pravidel chování ve společnosti. Právě zde se projevuje naše připravenost ke společenskému styku, ovládání pravidel společenského chování, takt a zdvořilost. Pokud se ocitneme ve společnosti, která toto chování dokonale ovládá, vyniknou sebemenší chyby ještě výrazněji. Proto, pokud máme nedostatky, měli bychom na sebe co nejméně upozorňovat a snažit se spíše sledovat okolí a něco se přiučit.


 Společenské chování je věc cviku. Je proto v našem zájmu, chceme-li se cítit u stolu dobře, abychom se je naučili ovládat v maximální míře. Teprve pak z něho můžeme mít pravý požitek. Velmi dobře to vyjádřil klasik gastronomie, po němž jsou pojmenovány významné restaurace Brillat- Savarin. Ten považuje stolování za jedinou z činností, která nás odlišuje v živočišné říši, neboť jiným živočišným druhům není dána. Je trvanlivá a připravuje nás na další požitky, které jsou s nám spojeny.
Společenská pravidla stolování mají za cíl učinit tuto činnost co nejpříjemnější a proto vymezují například velikost prostor, počet osob, které by se měly zúčastnit tak, aby bylo možno se volně zapojit do hovoru. Přítomní hosté by měli mít podobné záliby pro  rozmanitost konverzace a měli by se natolik znát, aby se vyhnuli nepříjemným seznamovacím formalitám. V rozhovoru by se měli vyhýbat konfliktním tématům. Ve společenských normách se dokonce mluví i teplotě a  osvětlení v místnosti, společenském oblečení a chování přítomných mužů a žen.Zvláštní pozornost je věnována jídelníčku a nápojům.Vína mají být prvotřídní a postupuje se od lehčích k těžším. V jídle je tomu naopak, nemá  být mnoho chodů, ale jejich přípravě má být věnována náležitá pozornost.
Při jídle se nemá pospíchat, například večeře má být spíše společenskou událostí doplněnou jídlem a pitím. Po jídle má být dostatek času na kávu, likéry a společenské hry nebo rozhovory, na které se všichni těší. Ve starších pravidlech stolování již výše zmíněného pana Brillat -Savarina se uvádí, že hosté se nemají rozcházet před jedenáctou, ale o půlnoci mají již být doma. Podle něho,  zúčastní-li se někdo večeře, splňující všechny společenské podmínky, pak se může pochlubit, že mu byla prokázána přímo božská pocta.
Základní společenská pravidla by se každý měl učit již od dětství. Začínáme většinou v rodině, kde by alespoň o víkendu měla rodina věnovat stolování patřičnou pozornost a dát tak svým dětem dobrý základ do života. Vždyť v každé učebnici psychologie se dočteme, jak je důležité společné stolování pro vytváření pocitů rodinné soudržnosti, zdraví a duševní hygieny.


Většinu času tráví v týdnu rodina v zaměstnání nebo ve škole. Ve chvílích, kdy má možnost být spolu, měl by to být právě pěkně prostřený  rodinný stůl, u kterého sejdeme. Jeho pěkný vzhled v nás bude určitě evokovat potřebu se také pěkně obléci. Snaze vytvořit pohodu by se měli věnovat všichni členové rodiny.
Pokud nám nečiní problém dodržovat pravidla společenského chování a vzájemnou ohleduplnost a toleranci v rodinném kruhu,jistě nás nezaskočí, ocitneme-li se v ve společnosti, kde jsou tyto požadavky společenským pravidlem. Budeme pak tato pravidla snadno dodržovat se samozřejmostí, která nám  dodá pocit volnosti a lehkosti i v situacích společensky složitějších.

Navštívíme-li Francii, ocitáme se v gastronomickém ráji. Francouzi si na své pověsti gurmánů a labužníků velmi zakládají a jejich kulinářská nabídka tomu odpovídá. Nepřeberné množství rozmanitých a většinou velmi kvalitních surovin, rafinované recepty a ještě rafinovanější způsoby přípravy, jemné nuance stolování. Jsme prostě na gastronomickém Olympu.

K této proslulosti přispívá i výhodná poloha státu, který má přístup k moři  a zároveň ideální podmínky pro pěstování vnitrozemských surovin, vína, ovoce a zeleniny, chov dobytka a drůbeže a tradici ve výrobě sýrů.

Pro francouzskou kuchyni je typická rafinovanost. Některé její recepty se vyznačují promyšlenou kombinací koření a ingrediencí, jiné jemnou delikátností použitých surovin.
Nelze říci, že by se tento gastronomický ráj některé surovině  vyhýbal. Používá stejně rád ryby a plody moře,  jako všechny druhy masa, drůbeže, hub, koření ale také zeleniny, zejména dýně a čekankové puky nebo chřest.


Jen ve Francii si můžeme objednat mistrně upravená žabí stehýnka, šneky nebo ústřice, lanýže. Vše ostatní jsou jen napodobeniny. Každá restaurace si zakládá na dobré kuchyni a každoroční hodnocení vybraných restaurací je francouzskou  specialitou.

Francouzským vynálezem je též kuchyňská úprava pečení, vaření  nebo výroby omáček, do které se přidává svazek bylinek. Na rozdíl od jiných postupů se tady svazek bylin svázaný nití  po dokončení vyjme a zůstane jen krásné aroma.

Další specialitou je tzv. flambování, což je zastříknutí pokrmu kvalitním alkoholem a zapálení. Nejenže se jedná o velmi efektní formu servírování, ale postup zároveň dodá pokrmu nezaměnitelnou chuť.

Přívlastek „francouzský“ se stal fenoménem kulinářství. Ať se již jedná o francouzské bagety, francouzské sýry, francouzské víno……
….i když…. Režisér Zdeněk Troška, který ve Francii studoval a sám je považován v oblasti gastronomie za znalce, se ke kulinářskému umění běžných francouzských hospodyněk vyjadřoval, svým nezaměnitelným způsobem,  velmi sarkasticky.

Země je určitě  proslulá svou gastronomií, ale asi tomu tak nebude všude. Česká hospodyňka dokáže uvařit i to, co kuchař v dobré restauraci, ale v zemi vyhlášené svým gurmánstvím to asi neplatí. Tady se, možná, na dobré jídlo chodí opravdu jen k vyhlášeným kuchařům a dobro domácí kuchyně znají v jiné podobě.

Francouzská cibulačka
500 g cibule, 2 stroužky česneku, 2 lžíce oleje, 1 lžíce másla, 2 lžíce hladké mouky, 2 kostky masoxu, půl lžičky pepře, špetka muškátového květu, 100 g strouhaného sýra.
Na toasty: plátky čerstvé veky, rostlinné máslo, 100 g sýra, tuk na plech.


Nadrobno pokrájenou cibuli podusíme na  oleji s máslem. Přidáme na plátky nakrájený česnek. Vše podusíme a po odpaření šťávy smažíme dožluta. Vsypeme mouku, promícháme a ještě chvíli opékáme. Pak zalijeme 1.5 litrem horké vody. Vhodíme masox a 10 minut vaříme. Osolíme a přidáme koření. Veku nakrájíme na plátky, potřeme máslem a posypeme strouhaným sýrem, rozložíme na promaštěný plech a v předehřáté troubě pečeme, dokud se sýr neroztaví, poté toasty vyjmeme.

Toasty ozdobíme špetkou sýra, kouskem másla a podáváme jako přílohu k cibulové polévce.

Podle jiné verze  se toasty položí na misku s polévkou a společně se ještě zapečou do doby, než se  sýr roztaví.

Světoznámé (prosciutto di Parma), která jak název napovídá, pochází z Parmy (Emilia-Romagna) ale „vyrábí” se, ve všech zemích středomoří.Většina z nich jsou také vynikající, nicméně parmská šunka si zachovává stále svojí nezaměnitelnou vůni a chuť.

Na oblíbenosti této speciality se snaží přiživit i mnoho např. středoevropských výrobců, ale ti absenci tradiční technologie dohánějí tepelným zpracováním, nejčastěji uzením, a tím zákonitě vznikne paskvil, který je bohužel možné koupit i v regálech českých obchodů většinou pod alibistickým názvem „pršut” neboli šunka.

Pražská šunka je druh Prosciutto Cotto, "vařené šunky", jejíž tradice sahá až do staré rakousko-uherské monarchie. Vznikla v Praze zhruba před 150 lety, ale podle originálního receptu ji u nás vlastně dnes už nikdo nevyrábí.


Naštěstí se původní výrobní metody tohoto kulinářského zázraku podařilo zachránit mistrům řezníkům v Terstu v Itálii, kteří stále vyrábějí Pražskou šunku podle stejných receptur jako před 150 lety. Srovnání s originálem chybí, protože tu pravou v Praze ani jinde v České republice zatím běžně nedostanete.

Pražská šunka je typická zlatou barvou a lehce kouřovým aroma. Originální pražská šunka - Původní recept z roku 1857.

Kýty z mladých vepřů vážící 3 až 5 kg i s křížovou kostí se celé naloží do posolených kádí a několik dnů se zalévají lákem složeným z vody, soli, cukru a dusičnanu sodného. Po dvou týdnech se přeloží a znovu zalijí čerstvým lákem. Tříkilová kýta uzraje za tři týdny, těžší za měsíc. Potom se okoupou v čisté vodě a nechají oschnout. Potom se udí do zlatožluta, vyuzené se ovaří a nechají vychladnout. Potom se potřou želatinou, aby nevysychaly.
Nedáte si?

Světoznámé (prosciutto di Parma), která jak název napovídá, pochází z Parmy (Emilia-Romagna) ale „vyrábí” se, ve všech zemích středomoří. Většina z nich jsou také vynikající, nicméně parmská šunka si zachovává stále svojí nezaměnitelnou vůni a chuť.

Na oblíbenosti této speciality se snaží přiživit i mnoho např. středoevropských výrobců, ale ti absenci tradiční technologie dohánějí tepelným zpracováním, nejčastěji uzením, a tím zákonitě vznikne paskvil, který je bohužel možné koupit i v regálech českých obchodů většinou pod alibistickým názvem „pršut” neboli šunka.


Pražská šunka je druh Prosciutto Cotto, "vařené šunky", jejíž tradice sahá až do staré rakousko-uherské monarchie. Vznikla v Praze zhruba před 150 lety, ale podle originálního receptu ji u nás vlastně dnes už nikdo nevyrábí.

Naštěstí se původní výrobní metody tohoto kulinářského zázraku podařilo zachránit mistrům řezníkům v Terstu v Itálii, kteří stále vyrábějí Pražskou šunku podle stejných receptur jako před 150 lety. Srovnání s originálem chybí, protože tu pravou v Praze ani jinde v České republice zatím běžně nedostanete.


Pražská šunka je typická zlatou barvou a lehce kouřovým aroma. Originální pražská šunka - Původní recept z roku 1857.

Kýty z mladých vepřů vážící 3 až 5 kg i s křížovou kostí se celé naloží do posolených kádí a několik dnů se zalévají lákem složeným z vody, soli, cukru a dusičnanu sodného. Po dvou týdnech se přeloží a znovu zalijí čerstvým lákem. Tříkilová kýta uzraje za tři týdny, těžší za měsíc. Potom se okoupou v čisté vodě a nechají oschnout. Potom se udí do zlatožluta, vyuzené se ovaří a nechají vychladnout. Potom se potřou želatinou, aby nevysychaly.
Nedáte si?

Arabské země jsou pro nás hodně vzdálené.Arabské země jsou pro nás hodně vzdálené a jejich kuchyni trochu znají jen turisté, kteří zemi již navštívili. Něco jiného je ale stravování v rekreačních střediscích a něco jiného tradiční pokrmy, který se připravují v arabských domácnostech.

Počátky arabské kuchyně musíme spojit s pobýváním pod stanem, neustálými přesuny velbloudích karavan a horkým, suchým počasím. Zásoby, které  s sebou Arabové na své cesty vozili  a za kterých připravovali jídlo musely být lehké, nesměly se kazit a musely se snadno přemisťovat. Součástí karavan byla stáda ovcí, ze kterých se získávalo mléko a maso, používalo se také kobylí mléko k výrobě nápoje, který známe i z Mongolska – kumysu. Tyto tradice zůstaly zachovány i tehdy, kdy se lidé na arabském ostrově usadili a kočování už neprovozují v takové míře jako dříve.

Z těch dob se v arabské kuchyni velmi často vyskytují datle, rýže, skopové maso, mnoho druhů koření a zeleniny, se kterou se seznamovali  na svých cestách. Obecně se dá říci, že se jedná o kuchyni velmi racionální a také zdravou.

Arabové jsou známi svou pohostinností, každému hostu, ať už se jedná o přátelské nebo obchodní setkání musí být nabídnuta arabská káva nebo mátový a velmi osvěžující čaj.
Zážitkem je návštěva tržiště, na kterém se nakupují suroviny na vaření. Přepestrá směsice zeleniny, ovoce, bylin, koření, různé vůně, které se mísí ve vzduchu vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Ze zeleniny se nejvíce konzumuje cibule a česnek, ale také rajčata, papriky, baklažány, lilky, olivy a také jedlý ibišek zvaný „okra“. Vepřové maso muslimové vůbec nejedí, o to více se spotřebuje skopového a drůbeže.

Na arabském stole nesmí chybět pita – arabský chléb, který se používá jako příloha, nebo se plní. Další neodmyslitelnou součástí arabské kuchyně jsou luštěniny a to i ty, které naše kuchyně téměř nepoužívá – cizrna, sezam, kuskus nebo boby.
Zvláštní postavení mají ryby, které se považují za vzácnost a proto se konzumují jen výjimečně. Zato je Arabové umí výtečně připravit.

Z arabských jídel můžeme jmenovat třeba to, čemu se říká „ humus“. Je to pyré či kaše z cizrny, kuskus, který se vaší s mlékem a ovocem  a jí se jako desert, faláfel – což jsou vlastně karbanátky, avšak vyrobené výhradně ze zeleniny. Z masových jídel můžeme jmenovat známý kebab, který má po světě různé podoby. V arabských zemích se připravuje tak, že se maso nakrájené na kostky dá na zpěněnou cibuli, opeče se a pak se dusí ve vlastní šťávě. Asi v polovině dušení se přidává česnek a brambory. Nakonec se přidá trochu skořice.
Neodmyslitelnou součástí arabské kuchyně je jogurt. Z nápojů pak již zmíněný mátový čaj a také vynikající, silná arabská káva.

KUSKUS
Maghrebský pokrm stejného jména, při kterém je semolina nebo hrubě drcená pšenice (krupice) uvařena v páře. K tomu je umístěná v horním dílu speciální dvoudílné soupravy "couscoussiére", který má s perforované dno pro průchod pára z dolního dílu. V dolním dílu se současně dusí kousky masa, nejčastěji skopového nebo kuřecího s rozličnou zeleninou a cizrnou. Uvařený couscous (kus-kus) je při arabském stolování podáván na jednom velkém talíři, umístěném ve středu stolu, spolu s dušeným masem a zeleninou. Z tohoto talíře hosté si jednotlivá sousta hosté nabírají kousky arabského chleba, placek. Příprava tohoto typického arabského pokrmu se v jednotlivých zemích poněkud liší: v Maroku obsahuje šafrán, v Alžíru přidávají rajčata a v Tunisu zase ostrou paprikovou omáčkou.

Podle posledních výzkumů je mexická kuchyně nejzdravější a nejdietnější.Její základ tvoří zelenina, ovoce, luštěniny, kukuřice a výrobky z kukuřičné mouky, takže se v ní vyskytuje jen velmi málo lepku. Tyto plodiny pěstovali již staří Mayové a Aztékové a od nich se také počátky mexické kuchyně odvíjely.

Dnešní mexická kuchyně je pestrá, proměnlivá a i zde se projevují vlivy dobyvatelů. Je to zejména při přípravě masa, které se ale připravuje jen výjimečně. Proto tato kuchyně obsahuje jen velmi málo tuku.

Hlavními surovinami jsou prakticky všechny druhy zeleniny, hlavně papriky, rajčata, tykve a okurky, exotické ovoce jako je mango, avokádo, papána, ale také opuncie, banány a citrusy a třetí důležitou surovinou jsou luštěniny, zejména fazole a sója. Téměř v každém jídle najdeme cibuli a česnek.

Nejdůležitější součástí stravování je mexická omáčka Salsa, která se podává téměř ke všemu a vyrábí se z výše uvedených surovin v různém složení. Přílohou ke každému jídlu jsou tortily, tenké, kynuté placky z kukuřičné mouky, které se k jídlu buď přikusují, nebo se do nich pokrm plní.


Často se také setkáme s pálivými papričkami, které se používají sušené jako koření, ale také nakládané nebo také uzené. Jsou jedny z nejpálivějších, ale velmi chutné a s křehkou slupkou, která se téměř rozplyne. Zde také najdeme původ jejich názvu chili, které pochází ještě ze starého aztéckého pojmenování této zeleniny.
Kukuřice, které se zde pěstuje velké množství druhů a každý se používá k jinému účelu je lehce stravitelná a obsahuje hodně vitamínu C a kyseliny listové.

Pokud se setkáme s masem, zjistíme, že se připravuje hlavně hovězí, ale mexická kuchyně se nevyhýbá žádnému druhu. Pro nás je nejexotičtější maso z pásovce nebo z leguána, ale v kuchyni najdeme i různě upravenou vepřovou kůži.

Stejně tak nás určitě zaskočí různě upražený hmyz, lahůdkové housenky, které se přidávají i do národního nápoje Mezcal, nebo pražené luční kobylky.
Také koření se používá velké množství a některé druhy naše kuchyně ani nezná. Možná jsou to právě ty druhy, které dávají mexické kuchyni nezaměnitelnou chuť.


Klasická rajčatová Salsa
 
3-6 čerstvých chilli / papriček/ serano, 1 velká cibule, 8 zralých pevných rajčat, strouhaná kůra a šťáva ze 2 limetek, stroužky limetové kůry na ozdobu, 1/4 lžičky cukru krupice, sůl


 Na středně ostrou salsu použijte 3 chilli, na ostrou můžete až 6. K oloupání chilli napíchejte na kovový špíz s dlouhou rukojetí a opečte nad plynovým hořákem, až se na nich objeví puchýře a ztmavnou. Můžete je také opéci nad pánví, až jsou slupky sežehnuté. Opečená chilli vložte do silného plastového sáčku a nahoře jej uvažte, aby se pára držela uvnitř. Odložte asi na 20 minut.
Mezitím jemně nakrájejte cibuli a vložte ji do mísy s limetovou kůrou a šťávou. Limetová šťáva změkčí cibuli.
Chilli vyjměte ze sáčku a oloupejte slupky. Odřízněte stopky, pak chilli rozřízněte a vyškrábněte semena ostrým nožem. Dužinu nakrájejte nahrubo a odložte stranou.
Naspodu rajčat prořízněte křížek. Vložte do ohnivzdorné mísy a zalijte horkou vodou, aby byla ponořena.
Rajčata nechte 3 minuty ve vodě, pak je vyjměte děrovanou lžící a vhoďte do mísy se studenou vodou. Osušte. Slupky se začnou od křížků odlupovat. Slupky úplně odstraňte.
Oloupaná rajčata nakrájejte na kostky a vložte je do mísy. Přidejte cibuli, která již měla změknout, společně s limetovou směsí. Nasekejte jemně čerstvý koriandr.
Do salsy přidejte koriandr s chilli a cukrem. Jemně míchejte, až se cukr rozpustí a všechny suroviny se obalí v limetové šťávě. Přikryjte a uchovejte v chladu 2-3 hodiny, aby se chuti mohly spojit. Salsa vydrží v ledničce 3-4 dny. Těsně před podáváním ji ozdobte proužky limetové kůry.

Cestujeme-li po světě, nacházíme zde nejen přírodní krásy a historické památky.Cestujeme-li po světě, nacházíme zde nejen přírodní krásy a historické památky, ale také jiné kultury, přírodní podmínky a zvyky a také kuchyni, která často jednotlivé národy charakterizuje. Jsem zvyklí, že naše, česká kuchyně, je vyhlášená, ale stejně vyhlášené jsou i kuchyně jiných zemí. Jen je to dáno specifikou surovin a způsoby přípravy.

Naše česká kuchyně je poměrně těžká a často složitá, ale lze jí poměřovat celý svět. Naše země totiž leží uprostřed Evropy a tak můžeme hodnotit, v čem se od nás liší stravovací zvyky směrem na sever, jih, východ i západ od nás.

Obecně se dá říci, že směrem na jih od nás, do teplejších krajin  a blíže k moři, je kuchyně zdravější. V těchto zemích bývá, díky přírodním podmínkám, hodně zeleniny a ovoce, mořských ryb a plodů moře a vzhledem k mnohem teplejšímu podnebí se zde lidé přípravou jídla nezabývají tak intenzivně jako u nás. Vaří se zde jednodušeji, přednost dostává syrová zelenina a pokrmy, které nevyžadují delší přípravu  a vaření.

To kuchyně severských států se liší už svým výběrem surovin, který bývá, díky podnebným podmínkám, omezenější. Konzumuje se zde mnohem více mořských ryb, mléčných výrobků a hlavně jsou to jídla mnohem tučnější, která dodávají tělu teplo a energii. Tím se do určité míry vyvažuje nedostatek slunečního svitu.

Poměrně dobře známe kuchyně na východ od nás, ať již do Ruska, nebo Číny, Thajska či Japonska. Jsou to většinou kuchyně velmi pestré, chuťově výrazné a nápadité.
To směrem na západ, zejména za oceánem je svět poznamenám rychlostí, civilizací a ekonomickou stabilitou.. Velkou část stravy řeší lidé rychlým občerstvením, které není příliš zdravé a zejména USA se již dnes musí zabývat  problémem obézní populace, která vyrůstá na hamburgerech, hranolcích a Coca-cole. Ale i v této části světa se zachovaly některé původní stravovací zvyky, které jsou dány tamními surovinami, jako je kukuřice nebo fazole. Je to vidět třeba na typické mexické kuchyni.

Protože každá část světa má v  oblasti stravování svoje specifika, budeme si o nich chvíli povídat. Třeba nám to připomene naše prázdninové cesty, kdy jsem měli možnost místní speciality ochutnat.

Indická kuchyně je pro nás dostatečně exotická a přitom ji zase tolik neznáme. Obecně se o ní ví to, že zde nepoužívají hovězí maso, protože kráva je posvátné zvíře, a že hlavním druhem koření je kari.

Je to vlastně směs koření, která je pokaždé jiná a jejímž základem je kurkuma. Směs musí obsahovat ještě nejméně 5 dalších druhů. Šafrán, chilli papričky, kardamon, koriandr nebo tzv. řecké seno. Dá se koupit v různých variantách i u nás, a je to zcela běžné koření, ale jiná směs,  garam masála, která se také hojně používá, se u nás nekoupí, protože se do ní přidávají běžné druhy koření a směs si můžeme namíchat doma. Stejně jako kari je těchto směsí mnoho druhů a každý používá jinou.


Pro středoevropana jsou indická jídla příliš kořeněná a proto se má za to, že jsou nezdravá. Opak je však pravdou, protože každý druh koření má v indické gastronomii své místo a využívá se jeho léčivých, zklidňujících nebo povzbuzujících účinků na lidský organismus. Exotika stravy je prostě doprovázena i magií čar a kouzel s jídlem spojených a celá gastronomie je ovlivněna náboženským vyznáním v jednotlivých lokalitách.

Základem indické kuchyně je rýže a jídla jsou převážně vegetariánská. Není to dáno ani náboženstvím, ani založením lidí, ale velmi prozaickým důvodem, že v místním podnebí se maso rychle kazí. Je tedy výhodnější vařit ze zeleniny, které se zde pěstuje obrovské množství a na trhu se dá koupit v kteroukoliv dobu.
Pokud se používá maso, Indové jedí hlavně jehněčí, kozí a kuřecí. Recepty na přípravu jídel jsou většinou složité a  vyžadují hodně času. Indové rozlišují šest základních chutí: sladkou, slanou, kyselou, hořkou, trpkou a pálivou. Snaží se mít v jídle všechny tyto chuti obsaženy.

Hodně se také používá jogurt, hrozinky a mandle a ke každému jídlu se podává množství různě ostrých omáček.
Obvykle se zde jídlo skládá z většího množství chodů, které se ale přinesou najednou a najednou se také jedí. Uprostřed stolu jsou placky zvané čapátí nebo purí, které se k jídlu přikusují nebo se do nich jídlo balí. Vzhledem k místnímu náboženství se nepijí alkoholické nápoje, ale většinou čaj nebo  buvolí mléko, případně se oba nápoje smíchají a doplňují se různými přísadami jako oříšky, mandlemi a podobně. Jí se rukama, jen výjimečně můžete použít lžíci.


Indie je velká země s obrovským množstvím obyvatel a to již samo o sobě určuje, že zde nenajdeme jednotu ani ve stravování. Každá oblast a etnická skupina má své vlastní recepty a zvyky a ty se liší podle historie a náboženského zaměření. V celé zemi se však setkáte s obrovskou pohostinností a o hosta se starají jak v restauracích, tak i v rodinách tak, že z toho máte až špatný pocit.

Bengálské čatní
120 g hroznového vína, 6 stroužků česneku, 1,5 lžičky zázvoru, půl lžičky cayenského pepře, 1 lžička soli, 1 lžička octa.
Všechny složky vložíme do mixéru a zpracujeme na jemnou pastu.

Název této vyhledávané pochutiny pochází z anglického slova „puding“ a u nás si  pod pojmem pudink představíme sladký dezert, který se připravuje z mléka, cukru a pudinkového prášku.Pudink je nejčastěji spojován s Britskými ostrovy, kde byl rozšířen již v 18. a 19. století. Tehdejší pudink byl například i hlavním chodem námořníků.

Pudinky jsou tedy známy v různých podobách a s podobou, v jaké ho známe my, mají pramálo společného. Některé se pekly, sterilizovaly nebo vařily. K těm známějším druhým patří tyto:

Black pudding
„Black pudding“ je něco jako naše krvavá jitrnice nebo jelito. V Británii se k hlavní
ingredienci, kterou je vepřová krev, přidává cibule, lůj nebo nakrájené vepřové sádlo, ovesná mouka nebo vločky, ječná krupice, sůl a směs koření. Buď se vaří v párkovém střívku nebo se peče ve vodní lázni v nádobě a pak se krájí na plátky. Popularita „černého pudinku“ stále roste a objevuje se na jídelním lístku řady restaurací. Jeho rodným krajem je hrabství Lancashire, kde se každoročně koná „Světová soutěž v hodu černým pudinkem“.


Yorkshirský puding
Yorkshirský pudding je klasická, tradiční příloha k roastbeefu. Není to pudink, alespoň ne
tak, jak si většina lidí pudink představuje. Jde spíše o nákyp a v anglické kuchyni slouží jako velká náhrada za brambory, rýži nebo jiné škrobovité přílohy k masu. Je křupavý na povrchu, kyprý uvnitř a velmi chutný.

A asi světově nejznámější je Vánoční puding
Tento pudink má dlouholetou tradici. Vyrábí se hodně dopředu před Štědrým dnem, jelikož je hodně trvanlivý. Váže se k němu hodně pověr. Když třeba se připravuje, tak každý člen rodiny si jde pro štěstí zamíchat. Nebo se dovnitř ukryjí mince pro štěstí, které bude mít ten, kdo minci najde. Nejčastěji se vyrábí z mouky, oříšků, hrozinek, rumu, vajec, strouhanky, cukru, citronů a švestek. Podává se s koňakem nebo punčem. Vánoční pudding se na závěr polévá vanilkovou polevou.

No a náš český pudink se snad nemusí připomínat – mléko, pudinkový prášek a to vše uvařené v hrnci a doslazené cukrem. Podává se jak studený tak i teplý.  Oblíbené jsou i různé příchutě (karamel, čokoláda, jahoda a jiné). Ale samozřejmě ani tento „náš“ pudink nebyl vždycky takový, jak jej známe dnes..
V roce 1929, podle tehdejší kuchařky, byla příprava pudinku velmi náročná. Bylo nutné všechny ingredience třít nejméně třicet minut a pak je aspoň hodinu vařit v páře. Na takový pudink padlo i dvanáct vajec, dva litry tučné smetany, spousty mandlí a ořechů, másla, piškotů a i cukru.

Dnes si můžeme koupit i pudink  instantní, připravovaný za studena a dochucený různými ingrediencemi. Stále patří k našim nejoblíbenějším dezertům.

Ochutnejte tradiční italský smetanový sýr, proslavený svou krémovou chutí a neodolatelnou jemností.Původ má Mascarpone v severní Itálii a datuje se na přelom 16. a 17. století. Některé teorie tvrdí, že sýr pochází ze Španělska nebo že se Mascarpone vyvinulo z podobného sýru, který měl v dialektu jméno "mascarpa".


Mascarpone patří mezi ty nejlahodnější a i přes to, řada lidí nezná jeho skvělou smetanovou chut´. Smetana použitá nadvýrobu mascarpone se vyrábí z kravského mléka. Tyto krávy však nejsou obyčejné, drží totiž speciální bylinkovo - květinovou dietu. Krmení speciální směsí trav zajišťuje charakteristickou chuť mléka a následně se odráží i v chuti mascarpone.

Mascarpone je ideální přísadou do sladkých i slaných receptů nebo jako neodmyslitelná součást dezertů všeho druhu.


Používá se při výrobě světoznámého Tiramisu, těstovin a podobně. Nejčastěji se však Mascarpone podává neupravené, jako příloha k salátům, jako chuťovka k vínu a nebo nahrazuje špalíček másla na vrcholcích masových steaků a to především drůbežích.

Tato italská elegantní pochoutka u Vás nesmí chybět.