Na konci zimní sezóny, od čtvrtka 29. března do neděle 1. dubna, vyroste ve Skiareálu Špindlerův Mlýn již pošesté snowpark obřích rozměrů. Stovky špičkových snowboardistů nejen z Evropy si už zvykli, že se zimou se tradičně loučí na festivalu Burton Špindl Spring Sessions. Fanoušci snowboardingu se tak opět mohou těšit na skvělou show.

Profesionální jezdci budou několik dní předvádět své umění na mamutích skocích, které na černé sjezdovce v areálu Svatý Petr vyrostou speciálně pro tento event, na U-rampě či na „streetových“ překážkách. Vše bude probíhat v tradiční uvolněné atmosféře, protože Burton Spindl Spring Sessions není závod, ale snowboardový happening, kdy se nejezdí o body, ale pro radost. I tak si však ti nejlepší rideři, které si sami mezi sebou zvolí, odvezou atraktivní ceny, jako jsou iPady, iPody a podobně.



Na akci samozřejmě nebudou chybět fotografové a filmové produkce jak od nás, tak ze zahraničí. Burton Spindl Spring Sessions je totiž i unikátním několikadenním foto & video shootingem, kde se filmuje a fotí nejen na svahu, ale i z helikoptéry. Každoročně zde tak vzniká unikátní materiál do médií z celého světa.

Pro širokou veřejnost a méně zkušené jezdce pak bude příležitost užít si snowboarding na speciálně upravených menších překážkách ve snowparku na Hromovce, kde se také budou moci zúčastnit sobotního veřejného závodu o neméně zajímavé ceny. Kromě sportovního programu se účastníci a fanoušci mohou těšit na mnoho dalších aktivit a soutěží. Ústřední téma akce nás letos přenese do Mexika, akce i trať proto bude odekorována jako savana plná sombrer, kaktusů a čili papriček.



Stejně jako v minulých letech je na každý den připraven i bohatý kulturní program. Můžete se těšit na Red Bull I – Battle. Hudbu kromě DJs také obstarají Navigators, Prague Conspiracy, PSH, Vladimir 518 a Tereza Černochová, hlavní hvězdou akce bude funková kapela Monkey Business.

A jak je na Burton Spindl Spring Sessions zvykem, vstup na všechny čtyři dny festivalu pro veřejnost zdarma - a to jak přes den, tak i na večerní koncerty.


Pro více informací navštivte naše webové stránky www.spindl-spring-sessions.cz, nebo se staňte naším fanouškem na facebooku www.facebook.com/SpindlSpringSessions .

Návštěvníci akce mohou využít výhodné balíčky zahrnující ubytování a permanentky, bližší informace jsou ZDE

Některé sporty a druhy zábavy máme spojeny jednoznačně s obdobím od jara do podzimu. Dozvíme-li se v televizi, že někdo přinesl před vánoci košík hub, tak jen nevěřícně kroutíme hlavou.

Stejně tak, když vidíme na březích řek  a rybníků dlouhé hodiny vysedávat rybáře, kteří čekají na úlovek, nenapadlo by nás, že to dělají i v krutých mrazech. Nakonec, viděli jsme to jen v ruských filmech.

Přestože to u nás zákon o rybářství č.č.99/2004 zakazuje, najdeme ortodoxní vyznavače lovu v dírách i mezi našimi rybáři.

Výjimka se vztahuje  vlastně jen na  lov generačních ryb, k přemístění ryb při povodních, k vědeckým a vzdělávacím účelům a jiným, ale zákon všechno neřeší ani neuhlídá, zvláště nově vzniklé vlastnické vztahy k vodním plochám. Proto se čas od času můžeme setkat i u nás se zachumlanou postavou, která zdánlivě bezúčelně sedí a upřeně hledí na díru vysekanou v ledu. Možná je v těchto případech označení "tichý blázen" příhodnější, než v letních měsících


Na tenkém ledu českého rybníka by ovšem rybář stejně dlouho sedět nemohl, protože teploty jen málokdy klesají tak hluboko, aby se vytvořila dostatečně silná vrtva ledu a když už se to podaří, netrvá to dlouho, i když i u nás existuje několik výjimek ze zákazu a tento způsob rybolovu se na několika vodních plochách smí provozovat. 

A tak si raději český rybář, který si chce ulovit rybu pod ledem, vyrazí za hranice, kde je tento způsob lovu legální  a jsou k němu také mnohem vhodnější podmínky. Nejvíce je rozšířený ve studených severských zemích. 

K rybření v dírách je třeba ovšem se správně vybavit a nemáme tím na mysli jen teplé oblečení a boty, správné rybářské náčiní a termosku s teplým pitím. Díru v ledu je třeba vysekat nebo vyříznout a k tomu je nutné mít ty správné znalosti a zkušenosti. Pokud je nemáme, mohli bychom se pod ledem ocitnout my sami nebo bychom se usadili na místě, kterému se ryby zdaleka vyhýbají. A kdybychom ještě zvolili neprávnou návnadu nebo rybářské vybavení, mohla by být jediným výsledkem naší výpravy za dobrodoužstvím jen pořádná rýma.

Skvostný venezuelský rum Diplomático Ambassador představuje naprostou špičku mezi třtinovými rumy.Jeho autorem je master ronero, tedy rumový mistr, Tito Cordero, který přijel začátkem listopadu tento ultraprémiový rum do České republiky osobně představit. Kromě světové premiéry jeho životního díla v podobě rumu Diplomático Ambassador získal i prestižní ocenění  “Master Rum Blender of the Year 2011“.

Zde si můžete přečíst exklusivní rozhovor se samotným Tito Cordero:

Blendmaster, tedy člověk odpovědný za přípravu rumu – to zní jako zaměstnání snů. Jak se k tomu člověk dostane?
Nenaučíte se to ve škole. Kvalifikaci lze získat jedině mnohaletou prací v oboru a není to jen zábava. Odpovídáte samozřejmě za přípravu konečné směsi, ale také za výběr správných surovin, kontrolování každé fáze výrobního procesu, dodržení tradičních postupů... Úkolů je celá řada.

Pokud bych se chtěl vaší profesi naučit, jaká vlastnost je nejpodstatnější?
V první řadě potřebujete vynikající odhad. Smíchat několik rumů do té nejvyváženější směsi je jedna věc, ale musíte také poznat, jak dlouhé zrání je ideální pro ten který rum – a vždy rozhodně neplatí, že „čím déle, tím lépe“.


Existuje tedy něco jako nadání pro výrobu alkoholu?
Jednoznačně. Kromě již zmíněného jednání hraje velkou roli vytříbenost smyslů a schopnost používat je. Řekl bych, že asi 60 procent úspěchu závisí na zkušenostech a 40 procent na talentu. Nicméně pořád platí, že pokud chcete rozeznávat jemné rozdíly v chutích, objevovat ve stařeném rumu tóny vanilky, tabáku a podobně, musíte se nápoji věnovat každodenně. Musíte se k tomu zkrátka propít.

Takže nějaká zábava se ve vaší práci přeci jen najde. Pojďme se na chvíli věnovat venezuelské značce Diplomático, pro niž pracujete. Ve světě destilátů si již Diplomático vydobylo vynikající pověst, ale máte spoustu kvalitních konkurentů. Které považujete za nejvýznamnější?
K našim velkým rivalům patří Zacapa z Guatemaly, vyrábí vynikající rumy. Mezi další skvělé značky musíme řadit guyanské El Dorado a také některé další rumy z Venezuely, například Cacique Antiguo je mimořádný rum.

Karibské rumy jako soupeře nevnímáte?
Jedná se o odlišný typ nápoje se specifickým charakterem, zejména třeba produkce z Martiniku. Diplomático se zaměřuje na přístupné, velmi pitelné rumy, které zároveň zachovávají tradiční chuť rumu.

A co si myslíte u kubánských rumech, jež u nás leckdo bere jako symbol vysoké úrovně?
Nechci se nikoho dotknout, ale domnívám se, že Kuba žije hlavně ze své silné tradice, které současná produkce přílišnou čest nedělá.

Jistě, ale proč bych si měl v obchodě vybrat zrovna Diplomático a ne jinou značku?
Takhle bych to neřekl, protože záleží na individuální chuti. Naše výhoda je například v tom, že dokážeme uspokojit široké spektrum zájemců. Příznivci silnějších, výrazných rumů spíše sáhnou po něčem z našich mladších verzí, zatímco Reserva Exclusiva nabízí mnohem rafinovanější spojení dlouho zrajících destilátů. A pak je tu Ambassador, vrchol našeho umění určený těm nejnáročnějším.


Když se bavíme o délce zrání, je na místě položit jednu choulostivější otázku. O latinskoamerických destilátech se traduje, že věk nápoje uváděný na etiketě je méně důvěryhodný než například u koňaků nebo skotských whisek. Že na jih od Mexika se zkrátka na pravidla tolik nehledí. Co je na tom pravdy?
Tato otázka má své opodstatnění, protože leckdy se ve Střední či Jižní Americe pravidla obchází, či spíše šijí na míru místním potřebám, což není vždy ve prospěch kvality. Venezuelská legislativa je poměrně striktní, protože nejmladší složka rumu musí strávit alespoň dva roky v sudu. Ale v některých zemích – nebudu je teď jmenovat – se smí názvem rum označovat kořalka, která zrála jen šest měsíců, což se na výsledku samozřejmě podepíše. Sám věk je zavádějící veličina, a proto Diplomático nehraje na extrémní doby zrání. V horkém tropickém podnebí probíhá zrání jinak než třeba v Evropě, hlavně rychleji a destilát se více odpařuje. Čistě dvacetiletý rum tedy prakticky nelze vyrobit, protože by se za tak dlouhou dobu kompletně vypařil.

Platí u rumu teorie, že čím starší, tím lepší?
Ne, v žádném případě. Jednak záleží na dalších okolnostech, jako třeba typ sudu, ale hlavně si každý typ nápoje žádá individuální přístup. Pokud pracujete s lehkým, jemným základem, nemá smysl nechat jej zrát déle než dva roky. Těžším rumům prospěje šest až osm let v sudu, ve vzácných případech má smysl jít ještě výš. Řekl bych, že v tropických podmínkách se jakýkoliv rum dostane na vrchol svých možností po dvanácti, nejvýše třinácti letech. Diplomático používá do Ambassadoru destiláty zrající dvanáct let v sudech z bílého dubu, kterým pak dáme dva roky navrch v sudech po sherry z odrůdy Pedro Ximénez, což zajišťuje komplexnější tělo a sofistikovanější chuť.

Prodáváte své rumy po celém světě. Zaznamenáváte mezi jednotlivými trhy velké rozdíly v preferencích spotřebitelů?
Neřekl bych, že existují zásadní rozpory v hodnocení kvality, spíše sledujeme rozdílné návyky. Například Evropa se čím dál více zaměřuje na nápoje, které se pijí samotné, zatímco u Američanů hrají mnohem větší roli míchané drinky.
 
Není hřích nalít si do kvalitního alkoholu colu nebo džus? Řada expertů se ošívá i při přidání kostky ledu...
U mladého rumu není míchání nic špatného, hodí se k tomu nejlépe. A přitom existují i velmi dobré mladé rumy. U starších, chuťově bohatších verzí by to samozřejmě nemělo připadat v úvahu, natož u rumu jako Diplomático Ambassador. Led představuje trochu oříšek. Musíte si uvědomit, že jinak se alkohol konzumuje v podnebí střední Evropy a jinak u rovníku. Pokud si v horku nedáte do skleničky trošku ledu, moc toho nevypijete.

Poslední otázka: jaké jsou plány Diplomátika a vás osobně do budoucnosti?
Pro Diplomático se pokusíme vytvořit novou verzi rumu, vydat se odlišným směrem než dosud. Nepůjdeme za každou cenu výš, laťka nastavená Ambassadorem by se překonávala jen těžko. Kvalitativně se chceme dostat mezi Ambassador a Reserva Exclusiva, ale podrobnosti vám zatím prozradit nemohu.  Rozhodně se však nehodláme věnovat kořeněným nebo ochuceným rumům, zůstaneme věrni naší tradici. A co se týká mě, chci dál uplatňovat své zkušenosti, ale také nabírat nové – učit se musíme pořád.
 

Člověku je zřejmě geneticky dáno stále hledat a překonávat hranice možného a nemožného. 
Guinessova kniha rekordů je založena právě na tomto principu, zaznamenávat vše nejmenší, největší, nejdelší, nejrychlejší, nejvyšší  a nejvytrvalejší.

Ani Češi nejsou výjimkou a musíme říci, že nezůstávají za světem pozadu. Kupříkladu Miroslav Felgr, majitel malé továrny FPOS v Ústí nad Orlicí. Jeho láskou jsou motocykly a jeho snem bylo vyrobit něco, nad čím by rozum motorkářů zůstal stát v obdivu. A to se mu konečně podařilo. Potkáme-li na jarních silnicích majestátně se valící kolonu motorkářů na silných strojích, ani by nás nenapadlo, že se jejich síla dá koncentrovat do jediné mašiny.

Pod  rukama českého výrobce totiž vznikl motocykl o výkonu doslova obřím - 240 koňských sil. Váží 270 kg, jeho čtyřválcový motor má objem 2,5 l a maximální rychlost výrobce ani neudává, protože  zatím nenašel místo, kde by se dala ověřit. Na silnici nebo zkušebních drahách to prostě není možné.


Takový stroj musí být, pochopitelně, hodně bytelný a tak je usazen v rámu z příhradové oceli a jen několik málo prvků je vyrobeno klasickým způsobem za použití klasických materiálů. Jedná se ovšem opravdu o výrobek ryze český, dokonce i většinu součástek vyrobily zlaté české ručičky.

Výroba celého monstrózního stroje trvala od roku 2002 a v současnosti, po odzkoušení a dotažení všech detailů, můžete motocykl  s pracovním názven FGR Midalu už vidět, ale  zatím  jen na specializovaných výstavách.

Ani v budoucnu se zatím nepočítá s jeho průmyslovou výrobou. Během roku 2012 by mělo být na zakázku vyrobeno pouhých šest kusů.

Česká republika se tak zapsala do historie a znovu se ukázalo, že i přes současný neutěšený stav českého průmyslu, učňovského školství a vlivu zahraničního kapitálu, zlaté ruce českých řemeslníků přežijí.

Kupodivu se jedná o vynález, který je starý jako lidstvo. První zmínky o bruslích se objevují již kolem roku 3 000 př. n. l..Předpokládá se, že pravěký člověk si je vyrobil kvůli snadnějšímu pohybu po ledových plochách.

 Nalézají se při archeologických vykopávkách téměř po celé Evropě. Byly vyrobeny z kostí zvířat a přivazovaly se k noze koženými řemínky.

Nejstarší kovové brusle pocházející z přelomu letopočtu najdeme v muzeu v Budapešti. Asi ve 14. století se hojně rozšířily zejména v severských zemích  a už se blížily podobě, kterou si zachovaly prakticky dodnes. Do dřevěné podložky pod chodidlo byl pevně vsazen kovový nůž, k botám se připevňovaly řemínky.

Celokovové brusle pocházejí z roku 1848. Vynalezl je Američan Bushell a k botě se připevňovaly speciální kličkou. Ještě v padesátých letech minulého století se u nás na těchto „šlajfkách“jezdilo.


Americký bruslař  Jackson Haines si nechal vyrobit v roce 1865 brusle, které byly připevněny rovnou k botě a přidal jim špičky. Tato technika znamenala revoluci v krasobruslení. Později Švéd Ulrich Salchow vylepšil odrazy ke skokům vytvořením zoubků. Po něm je také pojmenován nový krasobruslařský skok s rotací o 180 stupňů.

Rozvoj bruslařského sportu však vyžadoval trénink a ne všude k němu byly celoročně vhodné podmínky. Tak začaly vznikat umělé ledové plochy. Ta první byla otevřena v roce 1876 v Chelsea v Londýně.

Za většinu vylepšení tvarů a účelnosti bruslí můžeme poděkovat lidské touze po kráse. Krasobruslení je sportem, které se zabývá ladným pohybem na ledě, baletem a uměleckými figurami s množstvím obtížných, ale efektních prvků. Bylo vždy v centru zájmu o bruslařský sport, ale nejvyššího vrcholu dosáhlo v šedesátých letech minulého století. Jména jako Ondrej Nepela, Karol Divín, Hana Mašková, sourozenci Romanovi, Gabriela Seifertová, Kiliusová-Bäumler nebo Bělousovová-Protopopov se skloňovala ve všech pádech. Po světových velkoměstech jezdily velkolepé lední revue, které předváděly krasobruslařské zázraky zarámované do efektních představení. Tento trend se sice udržel do dneška, ale už zdaleka nepřitahuje takový zájem a takový počet diváků, jako když v revue jezdily ty nejsledovanější hvězdy, které opustily amatérský sport.


Brusle však patří i k dalším zimním sportům, které se těší všeobecné oblibě. Je to především lední hokej, který nepřestává být středem zájmu a v poslední době se začal český divák houfně zajímat o výsledky Martiny Sáblíkové v rychlobruslení.

Bruslení ovšem není jen vrcholový sport. Vždyť bruslit chodili lidé všech věkových skupin odjakživa, ať to bylo na přírodních nebo umělých kluzištích. Kluci hrají hokej a holčičky si zkoušejí krasobruslařské prvky, pro mládež je to vítaná příležitost k seznámení a pro starší generaci příjemný pohyb na čerstvém vzduchu. Efekt vlající šály za elegantně plující slečnou  nebo ten, který vznikne při zabrzdění v prudkém pohybu, kdy od bruslí vytryskne gejzír obroušeného ledu stále přitahuje pozornost.

A ten, komu je zima krátká a v létě nemá přístup na tréninkové plochy hokejistů si může pořídit brusle kolečkové. Dostane s nimi dokonce dál, než jen na zimní stadion nebo plochu zamrzlého rybníka za vsí.

Lyžařský areál St. Anton am Arlberg láká kvalitami lyžování, ubytování i restaurací nejnáročnější evropskou klientelu. Pokud hledáte perfektní lyžařské podmínky na stovkách kilometrů sjezdovek spolu s vysokým standardem hotelů i zábavních aktivit v Tyrolské atmosféře, pak i pro vás je St. Anton to pravé zimní středisko.  

Lyžařský region St. Anton právem patří do Best of the Alps - sdružení exkluzivních lyžařských alpských středisek. Nabízí nejen perfektní lyžování na 280 kilometrech upravených tratí ve výšce 1 800 až 2 811 metrů a luxusní ubytování, ale také kouzelnou tyrolskou atmosféru. St. Anton am Arlberg – centrum celého regionu SKI Arlberg leží 644 kilometrů od Prahy ve výšce 1 304 metrů nad mořem a cesta autem vám zabere přibližně 6 hodin jízdy. O kvalitách St. Antonu svědčí i fakt, že tu v roce 2001 proběhlo mistrovství světa v alpském lyžování.

Připlatíte si, ale nebudete zklamáni
Najít ubytování v St. Antonu by vám nemělo činit problém, protože obec je hotelů a penzionů doslova plná. Celkem nabízí přes 10 000 lůžek. Pochopitelně můžete hledat i hotel v některé ze sousedních vesnic, ovšem pokud chcete být u zdroje společenského dění a noční zábavy, stejně jako my, zvolte přímo St. Anton, kde restauraci, bar, nebo diskotéku určitě dlouho hledat nebudete (celkem 90 restaurací a barů). Co se cen ubytování týče, připravte se na to, že budete muset do kapsy sáhnout poněkud hlouběji než jste zvyklí v jiných lyžařských oblastech Tyrolska. Ceny hotelů v regionu začínají na 100 eurech za dvoulůžkový pokoj na noc, ale při vybírání hotelu narazíte i na ceny dvakrát až čtyřikrát vyšší, adekvátně komfortu a umístění hotelů.

My jsme se ubytovali ve čtyřhvězdičkovém rodinném hotelu Grieshof, pouhé tři minuty chůze centrem St. Antonu ke kabinové lanovce, která vede na horu Galzig (2 085 metrů nad mořem). Mile nás přivítalo klasické zařízení hotelu v tyrolském stylu (dřevěné obklady, stylové starožitné prvky, barvy laděné do zelena a vínova, krásný wellness), stejně jako kvalita místní kuchyně.

Pětichodové večeře a snídaně formou rozsáhlého bufetu byly v hotelu Grieshof skutečně vynikající. Kuchař si zakládal na místních surovinách, jednoduchosti a vkusném provedení jednotlivých chodů. Asi si umíte představit, jak náročné pro nás bylo lyžování, nebo noční život, když jsme si hotelové kuchyně užívali naplno.

Perfektní lyžování a pastva pro oko
Hned první ráno v St. Antonu vyrážíme lyžovat, natěšeni na rozsáhlost a kvalitu místních sjezdovek (nejdelší sjezdovka a reálu je dlouhá 10,2 km). Procházíme po Dorfstrasse, která vede samým centrem městečka a je lemována převážně hotely, řadou obchodů s lyžařským vybavením (obchody jsou v porovnání s cenami na českém trhu notně drahé) a restauracemi situovanými do tradičních světových kuchyní (italská, španělská, mexická, čínská, nicméně najdete tu i restaurace s typickou tyrolskou kuchyní). Jedna ze St. Antonských restaurací se dokonce pyšní oceněním Michelin.    

Přicházíme k architektonicky pozoruhodné stanici kabinové lanovky Galzigbahn vyrobené z kovu a skleněných tabulí. Ve vedlejší půjčovně lyží a prodejně lyžařské výbavy si necháváme věci, které s sebou nechceme vláčet po sjezdovkách a zjišťujeme, že si zde po skončení lyžování můžeme uložit za pár eur lyžařskou výbavu, kterou bychom jinak nosili následující dny do hotelu a zpět.

Máme štěstí na slunné počasí (ovšem také na nízké teploty pohybující se celý náš pobyt v regionu mezi – 8 a – 13 stupni celsia), a tak si užíváme úžasné výhledy z kabinové lanovky, stejně jako z vrcholů, na něž se v průběhu dne dostáváme. Po prvních sjezdech musíme konstatovat, že tento areál je vhodný spíše pro středně pokročilé a pokročilé lyžaře a snowboardisty, nicméně i začátečníci si tu užijí (areál uvádí 40 % sjezdovek pro začátečníky, ale v reálu je to spíš méně). Nejlépe pod taktovkou některého z lyžařských instruktorů, kterých mají lyžaři v areálu k dispozici kolem tisíce.

Kdo bude ve ski regionu St. Anton nadmíru potěšen, to jsou milovníci freeridu. Na ně zde totiž čeká skutečně rozsáhlý areál adrenalinových svahů – téměř 180 kilometrů freeridových sjezdovek. A pokud byste chtěli ještě více, nabízí se k vyzkoušení také heliskiing. Pohled na lyžaře brázdící hluboký sníh v těsné blízkosti skal je nádherný a fascinující. Zde se navíc nabízí opravdu nezapomenutelný sjezd hory Valluga, která sahá do výšky 2 811 metrů nad mořem.

Ovšem ani snowboardoví ďáblové nepřijdou v areálu zkrátka. Pokud by jim nestačila rozsáhlá síť sjezdovek či freeridových svahů, mohou se dosyta vyřádit hned v několika pečlivě upravovaných funparcích.

Za vyzkoušení stojí i sáňkařská dráha dlouhá 4 kilometry s převýšením 500 metrů, která vede po nasvícené sjezdovce. Chodí si na ní zajezdit i místní lidé a náramně si ji pochvalují.    

Odpočinek i zábava na plný plyn
Po náročném lyžařském dni vyrážíme za relaxem do místního wellness centra – ARLBERG-well.com, které opět leží coby kamenem dohodil od centra St. Antonu a jsme doslova okouzleni jeho nabídkou a kvalitou relaxačních zákoutí. Začínáme vnitřním bazénem s vířivými komorami, následně si libujeme v proudu venkovního bazénu s teplou vodou a nakonec si vyhříváme unavené svaly postupně v několika saunách (finská sauna, infra sauna, kelo sauna) a parní komoře. Příjemně unavení se těšíme na bohatou večeři, která nám nejspíše vzhledem ke své rozsáhlosti sebere zbytek sil – ovšem rozhodně příjemně. Nepamatuji si, že by mě kdy tyrolská kuchyně zklamala.

Večer se rozhodujeme vyzkoušet místní noční život a obrážíme dva vynikající apreski bary. První z nich nás čeká opět prakticky v centru městečka hned u stanice Galzigbahn. Tento podnik je nekuřácký, nabízí přehršel místních drinků a piv a co vás určitě potěší, to je fakt, že za barem pracují hned tři Slováci, takže dozvědět se více o areálu a jeho možnostech, máte šanci i bez znalosti němčiny či angličtiny. Jenom pozor na přemíru kvasnicového piva a šnapsů. Chutnají výborně, ovšem z baru se pak odchází těžko a ještě hůře se ráno vstává.

Druhý klíčový apreski bar, který jsme navštívili, byl u stanice kabinové lanovky Nassereinbahn. S češtinou tu nepochodíte, ale zase vás nadchne bujařejší atmosféra a kosmopolitnost lyžařské komunity namačkaná na malém prostoru. Pokud byste neměli dost, nabízí se k pokračování noční jízdy například vyhlášená diskotéka (mimo jiné s živým vystoupením) Piccadilly přímo v centru na zmíněné Dorfstrasse, kam jsme my jen na chvíli nahlédli, protože už nás po náročném dni přepadla únava.

Následující den ráno se opět obouváme do lyžáků a vyrážíme okusit nové sjezdovky. Počasí nám už tolik nepřeje jako předchozí den, ale to nám na nadšení neubírá. Když chvíli sněží víc, než se nám líbí, dáváme si pauzu v restauraci Ulmer Hütte (chata původně z roku 1903 ve výšce 2 288 m) a dobíjíme energii hutnou gulášovou polévkou a tyrolským štrůdlem zalitým vanilkovým krémem. To se to zase pojede z kopce…

Milovníci zimních radovánek už dávno nemusí řádit jen na lyžích, saních nebo bruslích.  Vývoj jde stále kupředu a výrobci sportovního náčiní jsou si vědomi, že obyčejné saně mnoho adrenalinu v těle nezvednou. Dokonce už i lyže pro extrémní lyžování nejsou nic neobvyklého a snowboardy ovládá už skoro každý. Romantická projížďka na saních tažených koňským spřežením, jak to známe z filmů je sice krásná, ale ne každý je vyznavačem romantiky.

Dnešní trend je spíše adrenalinový  a  tak je zájem spíše o lyžování za koňmi, jízdu na saních s psím spřežením nebo na horských kolech na sněhu.Dnešní mladí lidé ale vyznávají i další adrenalinové zimní sporty jako je akrobacie na lyžích, freeriding,  paradigling, jízda na sněžných skútrech nebo čtyřkolkách, heliskiing, ale také potápění pod ledem, ledolezení nebo výlety na sněžnicích.

Navštívíme-li některý specializovaný obchod se sportovním náčiním, budeme udiveni, co zde všechno najdeme.
Výrobci nabízejí například aerodynamické boby pro velmi rychlou jízdu. Jsou vhodné i na umrzlý sníh a jsou vybaveny volantem a brzdami.

Zakoupit nebo vypůjčit v horských zimních střediscích si také můžete obojživelné horské kolo  vhodné k jízdě na horských stráních. Je upravené tak, že přední kolo je nahrazeno skluznicí podobnou těm, kterými jsou vybaveny sněžné skútry a zadní kolo má pásový pohon jako rolba.. Toto sportovní náčiní pochází z Kanady a Ameriky, kde je hojně využíváno i k běžnému pohybu v zasněženém terénu.

Další novinkou v sortimentu sportovních pomůcek pro milovníky adrenalinu je airboard. Jedná se v podstatě o nafukovací matraci, která je ovšem určena jen pro zkušené sportovce a není radno ji používat bez přilby a dalších ochranných pomůlcek. Sportovec, který se na ni položí hlavou dopředu totiž není nijak chráněn a rychlost, které může dosáhnout se pohybuje, podle kvality sněhu a úhlu převýšení, až kolem 80 km za hodinu. Řídí se vlastně jen pohybem těla a zabrzdit můžete jen otočením zařízení bokem ve směru jízdy.

Z letních měsíců si jistě pamatujete novinku – zorbing, která se používá na svazích nebo na vodě. Je ale také určena pro pohyb na sněhu a nabízejí jej jako atrakci zážitkové agentury.

V některých zimních středicích najdete opravdové kuriozity, které mají přitáhnut zájem co největších počtu turistů a které připomínají spíše atrakce na Matějské pouti. Čím víc adrenalinu, tím lépe.

Ani klasické saně se však už neprodávají jen v podobě kterou  známe z dětských let, ale dají se například složit nebo jsou pro děti vybaveny bezpečnostními prvky.

Znalci, kteří navštíví prodejnu sportovních potřeb  si budou vědět jistě rady, ale ti méně znalí, kteří tam uslyší názvy jako třeba  airboard, snowsnaker, monoski, snoiwtube, bigfood, skifox, flizz nebo snowraft by si měli nechat poradit od odborníků. Ne každé lákavé sportovní náčiní je vhodné pro každého. Záleží na naší sportovní zdatnosti a také na tom, jaká míra adrenalinu je pro nás únosná.

Švýcarsko mělo pro nás vždy kouzlo krásné země, kde se střídají vysokohorské štíty s velkými jezery.malými podhorskými vesničkami jako vypadlými ze starých pohlednic a výstavnými historickými městy se specifickou architekturou. Pro turisty jsou zde připraveny dokonalé služby a zejména v zimě je to vyhledávaný ráj pro lyžaře. Třeba je právě láska k zimním sportům dána určitým chladem, precizností a uzavřeností, kterou Švýcaři ukazují světu.Ten, kdo si sem ale zvykl jezdit za zimními sporty může potvrdit, že Švýcaři jsou  příjemní, milí a pohostinní lidé, přestože náš smysl pro humor a kolektivní zábavu je jejich naturelu cizí.Jednou z nenavštěvovanějších oblastí Švýcarska je Jungfrauregion, který patří od roku 2001 do seznamu Světového přírodního dědictví Unesco. Vévodí mu nejvyšší hora bernského horského masívu Jungfrau. Turisté ze zemí s nízkou nadmořskou výškou mají dojem, že se zde ocitli na vrcholku světa.Region i sama hora je přesně tím místem, kde si můžeme užít zimní turistiky a zimních sportů vrchovatě a ve špičkové kvalitě.

Najdeme zde totiž ideální podmínky, dokonale upravené kilometry nádherných sjezdovek se vším možným komfortem, který si dokážeme vymyslet. Nabízené služby jsou určeny pro vrcholové sportovce, turisty, sportovní začátečníky, mírně pokročilé i pro rodiny s dětmi. Lyžařské školy, cvičné louky i sjezdovky nejvyšší obtížnosti, v hotelích i podhorských oblastech  relaxační programy, perfektní ubytování a také bezproblémová doprava je to, co sem, kromě přírodních krás, lidi přitahuje. Už jste se někdy vezli po nejvýše položené železniční trati v Evropě? Pokud ne, tak jste na správném místě.  Tato železnice je evropským unikátem i co se týče technického provedení a jelikož jsme ve Švýcarsku, můžeme si být jisti, že funguje přesně jako hodinky. Kromě toho, že je přesná a poskytuje cestujícím dokonalé pohodlí, je také velmi úsporná z ekologického hlediska, protože si část energie, kterou vyžaduje provoz, vyrábí vlastní silou.

Nádherné panorama hor, které se před vámi bude postupně během jízdy otvírat nikde jinde neuvidíte. Už jen výhled na největší alpský ledovec Aletschgletscher je fascinujícím zážitkem.Vystoupíte-li z vlaku, neznamená to, že jste u konce své cesty. Můžete se ještě dopravit výtahem k observatoři umístěné o několik desítek metrů výš, vydat se ke sjezdovkám nebo zůstat na nádraží a prohlédnout si komplex krámků a restaurací, které nabízejí turistům to největší pohodlí.A když vás unaví výšky i nádherné lyžování, můžete si udělat výlet do alpských vesniček pod horami, které na vás dýchnou  romantikou a až kýčovitým vzhledem pečlivě udržované staré architektury, ve které ale najdete dokonalé pohodlí, skvělou kuchyni a  ty nejdokonalejší služby.


Krystaly sněhu se třpytí ve slunci jako diamanty.  Na profesionálně preparovaných sjezdovkách vás očekávají nefalšované lyžařské zážitky. Perfektní lyžování z úplného vrcholu hory na prudkých sjezdovkách bez jediného stromu nebo pohodlné a požitkářské sjíždění po širokých svazích, vhodných i pro rodiny s dětmi. Odoláte nebo se necháte unést touto vidinou a vyrazíte do střediska Kaprun v Rakousku.

Kaprun se rozprostírá na úpatí nejznámějšího ledovce Kitzsteinhorn ve středisku Europa SportRegion. Lyžařská sezóna na ledovci Kitzsteinhorn (3 203 m) probíhá po celý rok. Kitzsteinhorn je proto ideální pro jarní lyžování a pro rodiny s dětmi kdykoliv během roku. V celém regionu jsou dobré podmínky pro milovníky snowboardingu.


Ubytování se nabízí v rodinném hotelu Lukashansl vzdáleném cca 7 km od lyžařského areálu. Hotel disponuje 2- až 4 - lůžkovými pokoji s vlastním sociálním zařízením. Nabízí tyto služby: dětský koutek, fitness, whirpool, saunu. Ubytování je zde na vyžádání.


Proč se pobyt na greenu stává pro většinu hráčů golfu závislostí? Kde se bere intenzivní pocit klidu, vyrovnanosti a koncentrace při hře? 
Už na počátku minulého století zkoumal budoucí nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1905 Philipp von Lenard ionizaci plynů v laboratoři. Současní experti výsledky jeho práce aplikovali na přirozené prostředí a zjistili, že v přírodě najdeme jen málo silnějších "výrobců" ionizovaného vzduchu než je právě golfový trávník.

"Golfový trávník je jednou z nejúčinnějších přírodních pomůcek pro potvrzení tzv. Lenardova ionizačního jevu. Pohybem vlhkého vzduchu mezi ostrými hranami trav dochází k srážení a odtrhávání molekul vody a plynu, čímž vzniká intenzivní ionizace vzduchu. Tvoří se téměř výhradně záporně nabité kyslíkovými ionty nazývané též vzdušné vitamíny. A to v hodnotách až padesátkrát vyšších než například v kanceláři či obývacím pokoji," vysvětluje Dr. Sarah Newmanová z univerzity v Cambridgi.


Vytvořte si "léčivý" green na zahrádce. Ionty, které přicházejí dýcháním rychle do krve, svým působením na nervovou soustavu pozitivně ovlivňují psychický stav. Uklidňují, prohlubují koncentraci, zlepšují paměť i koordinaci pohybů. Zároveň vylaďují mozkovou činnost směrem k alfa vlnám, což je mj. oblast relaxace a kreativity.

A jak využít blahodárného účinku zeleného koberce, když golf nehrajeme? V současné době není problém vytvořit si kousek pravého greenu na vlastní zahradě. "Pro úpravu trávníku je nejvhodnější požívat vřetenové sekačky, které dokážou dokonale kopírovat terén a jsou konstruovány speciálně na nízké kosení od šesti milimetrů. Tak dosáhneme toho, že se nestihne vysemenit žádný plevel a trávník je perfektní. Navíc je bezpečný i pro alergiky," vysvětluje Tomáš Šena, zástupce britské firmy, která má téměř devadesátiletou zkušenost s údržbou anglických trávníků a golfových hřišť.