Sydney Opera House stojí v hlavním městě Austrálie Sydney. V roce 2007 byla tato kulturní památka zařazena na seznam světového dědictví UNESCO.Budova leží na Bannelong Pointu na východní straně přístavu, v blízkostí Přístavního mostu. Velmi krásný pohled na operu je z vody, při projížďce po přístavu. 

Roku 1957 byla vládou Nového Jižního Walesu vyhlášena mezinárodní architektonická soutěž na operní budovu. Na tuto soutěž bylo podáno 233 návrhu z 23 zemí. Dle zadání měla mít budova jeden velkým sál pro 3000 diváků a jeden menší sál pro 1200 diváků.

V soutěži nakonec zvítězil návrh v té době nepříliš známého mladého dánského architekta Jørn Utzona. V době kdy podával návrh na budovu, na místě kde měla opera stát sám nikdy nebyl. Místo znal jenom z fotografií. 
Jeho inspirací pro vzhled stavby byly částečně plachty a částečně chrámové stavby Mayů a Aztéků, které viděl v Mexiku.


Stavba Opery začala v roce 1959 a slavnostně byla otevřena 20. října 1976 královnou Alžbětou II.

Stavbu neprovázely právě  příznivé okolnosti. Roku 1965 došlo v Austrálii k výměně vlády a k velkým neshodám mezi ní a architektem. Utzon se nedohodl s vládou o dalším postupu – technickém i finančním a v roce 1966, v pokročilém stadiu hrubé stavby, na její dokončení rezignoval. Stavbu pak dokončili čtyři australští architekti dle Utzonova návrhu a svých technických a konstrukčních – mimochodem  vynikajících - výkonů.

Stavba měla stát v původním rozpočtu sedm miliónů dolarů a měla být dokončena v roce 1963. Realita ale byla, že stavba trvala o deset let déle a výdaje dosáhly výše sto miliónů dolarů. Největší část těchto peněz byla získána loteriemi.

Dnes je stavba světově známá a stala se architektonickým symbolem Austrálie.
Budova má tvar lastur (či plachet nebo labutě) a nachází se na výběžku do moře a tak je na ni výhled zdaleka ze všech stran. Je 183 metrů dlouhá a 118 metrů široká. V nejvyšším bodě se tyčí do výšky 67 metrů nad hladinou moře. Budova sahá i 25 metrů pod moře, kde je vybudováno hlavně technické zázemí budovy.


Vevnitř je 5 samostatných hal, které jsou určeny ke koncertům a jiným hudebním i divadelním produkcím. Dále pak zde najdeme ještě výstavní prostory, 3 restaurace, 6 barů, knihovnu a 60 šaten.

Budova má cekem 1 000 místností, celková kapacita hledišť je 5 467 míst. Na střechu bylo použito 1 000 000 dlaždic a 6 224 čtverečních metrů skla položeného na koncích lastur. Dlaždice byly vyrobeny ve Švédsku a mají rozměr 12 x 12 cm a jsou dvou barev - jedny jsou lesklé bílé a druhé matné žlutohnědé. Hmotnost střechy je 27 229 tun.

Interiér je ve stylu, který by se mohl označit jako gotiku kosmického věku. Budova má největší divadelní opony na světě a také největší mechanické varhany na světě. Jsou umístěny  v koncertní hale a mají 10 500 píšťal.

Jørn Utzona se při odchodu ze Sydney  zapřísáhl, že se sem již nikdy nevrátí. Ale vrátil se! Roku 2003 zde přebíral nejslavnější cenu, Pritzkerovu cenu za architekturu.

Turanchamonova hrobka, hrobka mladého faraóna Tutanchnamona, leží v egyptském Údolí králů, na západním břehu Nilu poblíž Luxoru. Faraón Tutanchamon vládl Egyptu kolem roku 1361 před našim letopočtem a to jen pouhých 9 let. Jeho hrobka byla nalezena v roce v roce 1922 britským archeologem Howardem Carterem a jeho mecenášem lordem Carnarvonem. Ti pátrali v Údolí králů 8 let a když již chtěli odjet domu s nepořízenou narazili na hrobku mladého faraóna.

Po vstupu do hrobky následuje dlouhá úzká chodba zakončená velkou předsíní. V levé části předsíně je vchod do přístavku. Vpravo na předsíň navazuje pohřební komora a z ní pokladnice.


Po objevení hrobky v předsíni byly nalezeny bez ladu nakupené předměty, které měl faraón užívat v posmrtném životě. Např. zde byl zlatý trůn vykládaný drahokamy, pozlacený nábytek včetně tří pohovek, dva pozlacené kočáry, sošky a vázy. Další velmi cenné předměty byly uskladněny i v přístavku.
V místnosti tzv. pokladnice byly nalezeny nejdrahocennější předměty: skříň s drahokamy, vázy, miniaturní čluny, schránky, sošky, model sýpky a pozlacená kravská hlava představující bohyni Hathor.
 
Samozřejmě nejcennějším pokladem celé hrobky byl faraónův sarkofág. V sarkofágu byly uloženy tři rakve, které do sebe těsně zapadaly. Po zdvižení víka druhé rakve se objevila třetí z ryzího zlata, v níž spočívala mumie zabalená do plátna, posypána ochrannými amulety a pohádkovými drahokamy. Obličej vládce zakrývala drahocenná pohřební maska z tepaného zlata, vykládaná lazuritem, vzácnými kovy a proužky modrého skla. Díky masce se tvář mladého faraóna uchovala v dobrém stavu. Pohřební masti vylité na mumii pokryly karbonovou vrstvou jak tělo, tak i látku do níž bylo tělo zabaleno.


Carter strávil odkrýváním Tutanchamonova pokladu deset let. Jeho nálezy poskytly obrovské množství nových informací o životě v Egyptě nejen archeologům, ale i celému laickému světu.

Dnes je většina z pokladů vystavena v Káhirském muzeu. V hrobce však dodnes zůstává jedna ze zlatých rakví s královým tělem.

Moskevský Kreml, sousedící Rudé náměstí a na jeho okraji stojící chrám Vasilije Blaženého jsou nejen neznámějšími stavbami a symboly Ruska, ale také kulturním dědictvím UNESCO a to už od roku 1990/1991. Dnešní podoba Kremlu by se dala popsat jako složitý areál budov, chrámů a věží, v němž není snadné se orientovat. Celý komplex obklopují Kremelské hradby dlouhé přes 2 km a vystavěné  z pálených cihel, které jim dávají typickou barvu. Výška hradeb se liší rozdílem až 12 metrů podle toho, kudy na bývalém vršku porostlém borovicemi procházejí.

Střeží je dvacet věží. Nejznámější a nejkrásnější je „Spaskaja bašna“ (věž Vykupitelova). Jednaosmdesát  metrů vysoká stavba byla dokončena kolem roku 1600 a má celkem devět pater. Ta tři nejvyšší zabírá hodinový stroj orloje.


První zmínky o kamenných stavbách v Kremlu pocházejí z první poloviny 14. století, poté co metropolita Petr přesunul svoje sídlo z Kyjeva do Moskvy. V tomto období začala vznikat v Kremlu řada chrámů. Jako hlavní, ve kterém byli později korunováni ruští carové, byl postaven chrám Nanebevzetí Panny Marie založený v roce 1327 (v 15. století byl výrazně přestavený a rekonstruovaný). Většina z těchto chrámů byla postavena v rusko-byzantském architektonickém slohu (s jednou centrální a několika po obvodu rozmístěnými zlatými kopulemi) z vápence. Z vápence byla také postavena masivní kamenná obvodová zeď, která nahradila původní dřevěnou V tomto období byl založen také klášter Zjevení archanděla Michaela a chrám Zvěstování Panny Marie.

V 15. století vyrost Kreml do té podoby, jak ho známe dnes. Za vlády cara Ivana IV. Hrozného se Moskva stala jedním z nejdůležitějších měst Evropy a panovník nechal své panství rozšířit hlavně v italském stylu. Pevnostní vápencová zeď byla nahrazen neomítanými pálenými cihlami a zdi dostaly výrazná cimbuří (v 17. století byli doplněny o věžičky). Vznikla nová stavba Diamantový palác, Archandělský chrám a zvonice Ivana Velikého.

Po roce 1560 nechal car Ivan IV. postavit Chrám Vasilije Blaženého na oslavu vítězství nad Tatary. Chrám se skládá z devíti sloupových kostelů. Uprostřed je největší kostel, s výrazným jehlanovým vrcholem. Později byl k chrámu přistaven ještě jeden malý kostelík přímo nad hrobem náboženského fanatika Vasilije Blaženého. Chrám je postaven z kamene, v tradičních formách ruské architektury. Vnitřní výzdoba každého z deseti kostelů je různorodá. Tato fantastická stavba se stala symbolem Ruska a panorama Rudého náměstí si bez ní nedokážeme představit.


V 17. století byla carská moc převedena do Petrohradu a Kreml upadl v zapomnění. Znovu ho „objevila“ Kateřina Veliká. Nechala postavit budovu senátu. Stavba leží v do té doby nevyužité severovýchodní části Kremlu. Má čtyři patra a tvoří souměrný trojúhelník s dvěma vnitřními křídly a třemi nádvořími. Do východního vrcholu tohoto trojúhelníku byla umístěna výrazná rotunda, která sloužila pro shromažďování senátu. Po dostavbě byla hradební věžička před senátem z bezejmenné přejmenována na „Senátní“.

V 19. století proběhla přestavba Velkého Kremelského paláce. Tato přestavba vytvořila skutečnou dominantu Kremlu při pohledu přes řeku Moskvu. Během těchto prací také došlo k propojení Velkého paláce s palácem Těremským, Diamantovým palácem a s chrámem Zvěstování.

Za vlády komunismu ve 20. století došlo k rozsáhlému bourání po staletí stavěných chrámů po celém Rusku. Z části se toto řádění vyhnulo Kremlu, i když ani tomu ne úplně. Některé chrámy zbourány byly - konvent Nanebevstoupení, klášter Zjevení, Spasitelův chrám a  Nikolský palác.  Ze soukromých komnat byly odstraněny všechny carské symboly a Kreml se pro veřejnost uzavřel. Stal se pevností sovětské moci a  za Kremelskými zdmi vzniklo Leninovo mauzoleum a nekropole.

K uvolnění došlo až v roce 1955, kdy  byl Kreml znovu veřejnosti otevřen a v roce 1961 se z něho stalo krom sídla vlády muzeum.

Zakázané město je jedním z nejkrásnějších palácovitých  komplexů světa a symbolem dynastií staré Číny. Nachází se přímo uprostřed hlavního města Číny, Pekingu. Zakázané město je mistrovským dílem architektury. Jeho krása nepramení z některé konkrétní budovy, ale z promyšleného rozvržení celku a z vytříbené kombinace barev.


Návštěvníci vcházejí do města Polední branou. Prostorné nádvoří za branou, jimž protéká Zlatá řeka, připomíná svým tvarem luk. Přes Zlatou řeku vede pět mramorových mostů. Na protější straně nádvoří je brána Nejvyšší harmonie, jíž se dostaneme na prostranství před síní Nejvyšší harmonie, která je považována za střed čínského světa. V tomto nádherném sále císař sedával na Dračím trůně a při slavnostních příležitostech přihlížel velkolepým obřadům. Za síní Nejvyšší harmonie je síň Dokonalé harmonie, kde se císař připravoval na audience udělované zahraničním velvyslancům. Návštěvníky přijímal císař v nejsevernější státní budově, v síni Zachování harmonie.

Císař žil ve skupině tří paláců v severní části komplexu. Dva z nich, palác Nebeské čistoty a palác Pozemského klidu, sloužily jako rezidence císaře a císařovny. Mezi nimi je palác Jednoty, který symbolicky spojuje císaře a císařovnu nebo-li Nebe si Zemí či mužský princip jang s ženským principem jin.
Paláce jsou obklopeny císařskými zahradami, skalkami, chrámy, divadlem a knihovnou.


Císař z tohoto komplexu téměř nevycházel a jelikož zde neměl  pouze vládnout ale také si užívat zábavy, trávily zde celý život i tisíce sluhů. Např. 6 000 kuchařů, 9 000 konkubín či 70 000 eunuchů.

Vládlo odtud celkem 24 císařů s dynastií Ming a Čching. Až do vypuknutí sichajské revoluce v roce 1911 a nastolení republiky, vládce Číny  od světa odděloval vodní příkop a 11 metrů vysoká zeď.

Vůdcové nové republiky donutili posledního císaře k abdikaci a nechali ho pobývat v Zakázaném městě do roku 1924. Mnohé budovy postupně zchátraly.

Dnes ve většině síní a paláců najdeme exponáty svědčící o dřívějším přepychovém životě v Zakázaném městě. Zakázané město se stalo magnetem hlavně pro turisty, pro které je symbolem poutavé čínské historie.

Jedna z nejmodernějších a nejzajímavějších staveb v ČR, Tančící dům, jinak také zvaný Ginger and Fred, stojí na pravém břehu Vltavy v Praze 2 na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí. Stavba stojí v místě, které bylo zničeno při mylném americkém leteckém náletu na Prahu 14. února 1945. K téměř úplnému odstranění trosek došlo v roce 1946, definitivně až v roce 1960, a to demolicí zbývajících kleneb a zbytků zdiva. Od té doby se vedly spory o tom, co v daném místě bude stát.

Tančící dům byl pojmenován podle tvaru svých dvou nárožních věží, inspirovaných slavným meziválečným tanečním párem Freda Astaira a Ginger Rogersové, protože dynamická forma stavby připomíná tančící pár. Tanečníka představuje věž kamenná a tanečnici věž skleněná. Na vrcholu věže symbolizující postavu muže je kopule s konstrukcí z kovových trubek potažená nerez síťovinou s oky o rozměrech 10 x 10 mm, zahalená do pomyslných vlasů.

Autorem stavby je český architekt jugoslávského původu Vlado Milunič, kterého si ke spolupráci přizval architekt a designér Frank O’Ghery. Vše se stavělo pro nizozemskou společnost Nationale Nederlanden (dnes ING), která pozemek koupila v roce 1992. Základní kámen byl položen 3. 9. 1994 a hrubá stavba byla dokončena v únoru 1996. Slavnostní otevření se uskutečnilo 20. 6. 1996.

Celá stavba vybočuje z linie okolní zástavby, okna budovy jsou rozházena po obvodu železobetonové konstrukce. Budova je sestavena z 99 panelů, přičemž díky neobvyklému tvaru stavby je každý z nich originálem (každý má jiný tvar).

Tančící dům je administrativní budovou, má sedm nadzemních podlaží a dvě podlaží podzemní. Interiéry byly z části navrženy britskou architektkou českého původu Evou Jiřičnou.

Výrazným prvkem interiéru jsou stávající železobetonové sloupy (sloup představuje prostorový tvar vybízející k výtvarnému pojednání – jeden ze základních prvků historické architektury). Venkovní terasa je doplněna dubovou stěnou, zvýrazňující její oddělení od prostoru vnitřního zázemí.

Tančící dům dostal nejvyšší ocenění v kategorii designu roku 1996 v anketě amerického časopisu Time. V českém časopisu Architekt se doslal mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let.

Dnes je místem moderních kancelářských prostor a restaurace a baru.

Tančící dům má ideální polohu - je dobře viditelný z náměstí, z protějšího břehu řeky i ze Smíchova a Hradčan.
Přestože svého času stavba vzbudila velké emoce a dodnes má své odpůrce i příznivce, dnes již patří Tančící dům neodmyslitelně do architektury Prahy, a důstojně čeká na ocenění příštích generací.

Camp Nou je největší fotbalový stadion Evropy a fotbalové zápasy zde sehrává FC Barcelona. Oficiální název zní El Nou Estadi del Futbol Club, ale používanějším a daleko známějším názvem je Nou Camp/Camp Noa, v překladu „nový stadion“. Jedná se o moderní architektonický skvost. Jeho stavba byla započata v letech 1954, kdy bylo rozhodnuto, že stadion musí korespondovat s tehdejší silou mužstva. Stavba stadionu trvala tři roky a je dílem tří architektů - Francesca Mitjansa Mira, Lorenza Garcíi Barbona a Josepa Soterase Mauriho.

Náklady na stavbu byly odhadnuty na 300 milionů peset a velkou část z této částky financovali fanoušci ze svých vlastních zdrojů. Další část musela FC Barcelona splácet ještě několik následujících let.

Stadion byl postaven výhradně ze železa a betonu a dosáhl výšky  48 metrů. Plocha se rozprostírá na 55 tisících metrech čtverečních - 250 metrů na délku a 220 metrů na šířku. Ve svých počátcích měla hrací plocha obrovské rozměry, 107 metrů x 72 metrů. Později ovšem muselo být hřiště v souladu s regulemi UEFA zmenšeno na 105 metrů x 68 metrů.

Kromě hrací plochy doznala proměny  i jeho kapacita, a to hned několikrát. Při otevření stadion pojmul 93 053 diváků. O 15 let později byla kapacita z důvodu konání Mistrovství světa navýšena na plných 120 tisíc. V roce 1990 kvůli novým stanovám FIFA byla kapacita zredukována na 99 tisíc. Dnes Nou Camp spolkne přesně 98 787 diváků a je tedy největším stadionem v Evropě.

Organizace UEFA odměnila stadion v sezóně 1998/1999 pětihvězdičkovým statusem. Nou Camp si ocenění opravdu zaslouží také za své služby a luxus, který svých návštěvníků v útrobách nabízí. Je zde kaple, šatny, prezidentská a VIP lóže, tiskové místnosti, několik televizních studií či sportovní lékařské středisko. Svoje místo na stadionu mají také kluboví veteráni a najdete zde také muzeum FC Barcelona. Je zde samozřejmě také několik obchodů se suvenýry a hřiště pro tréninkové účely.

Barcelonský stadion má své plány i do budoucna. Přestavbu stadionu připraví slavný britský architekt Norman Foster. Po skončení rekonstrukce v roce 2011 se kapacita Nou Camp zvýší na 114 000 diváků, z toho bude min. 50% sedadel pod střechou. Vnější plášť ozdobí barevná mozaika ze skleněných destiček. Výsledkem  Fosterovy přestavby  prý budou neuvěřitelné barevné efekty. Jeho architektonický návrh v mnohém odkazuje i na práci slavného barcelonského architekta Antoniho Gaudího. Odhadovaná cena přestavby je 250 milionů euro.

U jihofrancouzského městečka Millau (čti: mijó) vyrostl další moderní architektonický skvost - nejvyšší most světa, který se tyčí nad údolím řeky Tarn. Jeho nejvyšší pilíř sahá  do výšky 343 metrů, což je o 6 metrů výše než sama Eifelova věž. Když se údolí pod mostem zahalí do mlhy, naskytne se Vám několikaminutový "let nad oblaky". Most byl slavnostně otevřen 14. prosince 2004. Návrh mostu předložil francouzský projektant Michel Virlogeux a britský architekt Sir Norman Foster je autorem celkového  vzhledu.

Stavebníci začali velkolepou stavbu nejprve betonovými pilíři. Mostovka neboli základna pro vozovku se musela vzhledem k délce mostu 2460 metrů nejprve rozdělit na dvě části a až ve vzduchu spojit. Lana dnes nesou most na 7 pilířích ve výšce od 77,5 metrů do 245 metrů v závislosti na terénu. Pokud se však započítá horní stožár i s tloušťkou mostovky, v nejvyšším bodě je to opravu neuvěřitelných 343 metrů.

Stavba nejvyššího mostu světa trvala tři roky. Během nich stavbaři spotřebovali přes 200 tisíc tun betonu, 36 tisíc tun oceli (pětkrát více než na Eiffelovu věž) a na vozovku přes devět tisíc tun materiálů. Na stavbě mostu pracovalo 3 500 dělníků.

Most má dvě dvouproudové vozovky a zajímavostí je jeho tvar. Aby řidiči měli na mostě lepší přehled, byl projektován do zatáčky. Tak dokonale dotváří dojem harmonického splynutí obou břehů.

K nepřetržitému 24 hodinovému provozu mostu, s často velmi hustým provozem, bezpochyby patří bezpečnost a stoprocentní precizností. Monitorovací a kontrolní stanice skenuje každou hodinu celý most a automatický detekční systém s 18 kamerami nepřetržitě vyhledává a informuje o nehodách a odchylkách od normálního provozu.

Součástí vozovky jsou také vysoce účinné bezpečnostní bariéry, speciálně vyvinuté i pro případ havárie kamionů či třímetrové průhledné větrolamy, počítající s extrémně silnými větry a bezpečnostní osvětlení.

Pohádkový zámek Neuschwanstein byl postaven jako pocta legendárním germánským rytířům. A snoubí se zde dětské sny a bohatství bavorského krále Ludvíka II , který byl nazýván pohádkovým králem,  s uměleckou fantazií skladatele Richarda Wagnera. Zámek stojí v Německu nad divokou soutěskou údolí říčky Pollak v Bavorských Alpách a je asi nejkouzelnějším zámkem na světě. Jeho bělostné věže se jakoby vznáší nad vzduchu s pozadím temně zelených jedlí. Vyvolává dojem středověké stavby.

Počátky Ludvíkova snu postavit pohádkový zámek sahají do jeho dětství. Hrával divadlo a přestrojoval se podle postav, z dětské stavebnice stavěl hezké budovy. Jeho sen ještě prohloubila láska k hudbě  skladatele Richarda Wagnera a jeho operám.

Zámek byl navržený a postavený samotným Ludvíkem II. a 5 září 1869 byl položen základní kámen hlavního traktu, který dostal název Palas. Plány Palasu, původně pojatého jako tříposchoďová gotická pevnost, se postupně měnily, až vznikl návrh romantické stavby o pěti podlažích, která se v Ludvíkových očích nejvíce blížila jeho snu.


Návrhy exteriéru zadal Ludvík jevištnímu výtvarníkovi , který přinesl králi řadu nákresů. Podle těchto nákresů skupina malířů a řemeslníků vytvořila plastické modely, podobající se kulisám pro Wagnerovy opery.

Ludvík chtěl také u zámku postavit Venušinu jeskyni z Wagnerovy opery, ale nenašel v krajině vhodné místo. A tak se musel spokojit s menší verzí, vytvořenou asi 25 km od zámku, v blízkosti jeho loveckého zámečku. V jeskyni je i vodopád s kaskádami a umělý měsíc.

Na zámku byla vybudována, na Ludvíkův návrh, Síně svatého grálu a to v Trůním sále. Této síni vévodí bílé mramorového schodiště vedoucí na prázdné pódium – královský trůn na něm nikdy nestál. Ludvík schválil návrh na rozměrný trůn z čistého zlata, stříbra a slonoviny s pozlaceným baldachýnem a čtyřmi anděly držícími heraldické symboly Bavorska a dynastie Wittelsbachů, ale jeho zhotovení se již nedožil.
Na zámku je také bohatě vyzdobena Síň pěvců velmi ovlivněna Wagnerovou poslední operou „Parsifal“.


Při uskutečnění svých snů na Neuschwanstainu i jinde Ludvík nešetřil penězi a zaměstnával nejlepší řemeslníky, sochaře, malíře a řezbáře.
Zámek byl také na svou dobu velmi dobře vybaven technicky. Měl např. ústřední vytápění místností a přímé vedení horké vody do traktů obývaných panovníkem.

Se zámkem souvisí i tragický osud krále Ludvíka, který byl na politickou objednávku zbaven svéprávnosti, jedním z důvodů bylo i jeho nezřízené utrácení státních peněz právě na budování svých snových představ, tedy i zámku Neuschwanstain.

Nyní je pohádkově romantický bavorský zámek zpřístupněn veřejnosti.