Wasabi je název pro japonský křen. Je daleko silnější a chuťově výraznější než křen náš a má velmi výrazné aroma, které se ovšem pobytem, na vzduchu ztrácí. V Japonsku se používá pro léčebné účely i v kuchyni již od 10. století. Wasabia japonica se pěstuje kromě Japonska i v Severní Americe. Jde o 20 - 30 cm vysokou rostlinu s  většími srdčitými listy, vyrůstajícími ze silného oddenku. Kvete bílými drobnými květy a v přírodě roste v podrostu stromů a keřů, podél břehů potoků a říček, zejména v chladnějších podhorských oblastech a u pobřeží. V těchto lokalitách jí kořeny omývá studená voda (12-15°C) a teplota vzduchu se pohybují od 8°C do 18°C což je pro kvalitní wasabi ideální prostředí.

Vůbec nejznámější je spojení wasabi v souvislosti se sushi. Eliminuje totiž bakterie, které se množí v čerstvých rybách a v mořských plodech. a neutralizuje nepříjemný rybí pach. Na trh se dostává v podobě kořene, pasty nebo prášku a jeho barva je nazelenalá.


Poptávka po pravém wasabi převyšuje nabídku a prodejní ceny jsou celkem vysoké. Nedostatek je hlavně způsoben specifickými požadavky rostliny na stanoviště a klima, takže ji nelze pěstovat kdekoliv. A tak v prodávaných pastách nebo prášcích je často wasabi z části nebo úplně nahrazeno obyčejným křenem, pro pikantnost doplněno hořčičnými semínky a barevně doladěno umělými barvivy.

K tomu, abychom se nedali zmást náhražkami slouží hlavně nápisy na obalech. Nalezneme-li tam označení  hon-wasabi, s největší pravděpodobností se bude jednat opravdu o pravou japonskou pastu.

Wasabi obsahuje větší množství vitaminu C, vitamin B6, hořčík a vápník, naopak nemá žádný tuk a cholesterol, proto je málo kalorický. Pomáhá při trávení a stimuluje žaludek.

Co nás zahřeje? Pohyb? Grog? Slivovice? Ale, máme přece také nápoje, po kterých můžeme klidně sednout za volant a přece nás prohřejí dokonale, nezvykle  a dokonce zdravě.  Jen trochu fantazie. Zázvor je poměrně známý lidový léčebný prostředek  a stále častěji využívané koření. Získává se z vytrvalé byliny se žlutými květy. Pro potřeby léčení nebo gastronomie a dalšího využití se využívají  kořeny.

Toto starobylé koření pochází z jižní Asie a pěstuje se po staletí v Indii a Číně. Možná proto je nejčastěji najdeme právě v čínské kuchyni, která u nás rychle získala oblibu. 

Dá se použít čerstvý i sušený. Má sladce kořeněnou chuť s nádechem citrónu.
Zázvorem se ochucuje pečivo, rýže, smažená a orientální jídla, maso i uzeniny, kompoty, saláty, sojové omáčky, kečupy, likéry a různé nápoje. Jedinečné je například zázvorové pivo, zázvorová limonáda nebo zázvorový čaj.

A právě zázvorový čaj je v zimním období oblíbený a pro zahřátí nebo vyléčení se z nachlazení ideální.

Suroviny pro přípravu:
1 l vody, 1 lžíce nebo plátky zázvoru, kousek skořice, 3 hřebíčky, 2 lžíce medu a šťáva z 1 citronu. 

Příprava:
Vodu přivedeme k varu, přidáme koření a vaříme 5 minut. Vyndáme celé koření, přelijeme do konvice, a necháme vychladnout na cca. 60 stupňů. Pak přidáme med a citrónovou šťávu. Podle chuti je možné čaj přisladit. V případě potřeby můžete připravit silnější, s množstvím zázvoru se zvyšují léčivé účinky.

Zázvor je kromě nachlazení vynikající pro zmírnění bolestí hlavy, zmírňuje pálení žáhy, nadýmání, plynatost a používá se při těhotenských nevolnostech.

Dále působí antisepticky, protihorečnatě, protizánětlivě, podporuje chuť k jídlu, pomáhá proti žaludečním nevolnostem a zažívacím potížím. A v neposlední řadě také údajně zpomaluje některé druhy rakoviny (hlavně rakovinu vaječníků).

Pro pány máme ještě jednu důležitou informaci. Zázvor je  velmi známý jako afrodisiakum.

Zkuste si své libido vylepšit třeba tímto receptem:
nastrouháme 150 g čerstvého zázvoru a necháme jej 14 dní louhovat v 0,5 l vodky. Zázvor luhujeme na temném místě! Před kýženým aktem nakapeme  do vody či nějakého nápoje 40 kapek, vypijeme a pak už jen sklízíme obdiv.

Další velmi zdravou a rozmanitou kuchyní je kuchyně turecká. Její tradice jsou ovlivněny velkým množstvím kultur, od evropské, středomořské, ale i arabské.Její geografická poloha nabízí vlastní zásobování rybami a dary moře, množství vlastní vypěstované zeleniny a ovoce.

Nejdůležitější součástí turecké kuchyně je baklažán. Objevuje se téměř v každém receptu a turecké hospodyně z něho dokáží připravit nejrozmanitější a po všech stránkách dokonalé pokrmy. Nejslavnější recept z baklažánu se jmenuje Imam Bavilidi / česky Imam omdlel/ a podle pověsti vznikl tak, že Imam, po požití tohoto pokrmu, omdlel blahem.

Stejně oblíbená je ale i další zelenina, zelené natě, byliny a koření – hlavně oregano a bazalka., které vzájemně vyvažuje a doplňuje různé chutě. Oblíbený je také česnek
Polévky se v Turecku téměř nevaří, Turci si na ně nezvykli. Zato mají rádi maso, používá se  hlavně skopové, které se převážně vaří nebo dusí. Tyto způsoby přípravy jídla  jsou v turecké kuchyni využívány nejčastěji, připravují se pilafy, šašliky nebo směsi se zeleninou.


Při přípravě pokrmů se používá kvalitní olivový olej. Typickým jídlem je tzv. kefte, což jsou vlastně masové placičky a nebo kebab, který známe i u nás  a je obdobou řeckého gyrosu.
Jako příloha je často využívána rýže. Slavnostním pokrmem, který se podává na svatbách je tzv. šafránová rýže. Na stole také nesmí chybět chleba.
Když se řekne Turecko, vybaví se nám také káva, jejíž příprava zde má dlouhou tradici a je nenapodobitelná. Káva se pije všude a velmi často, i když je na naše poměry hodně silná a také sladká. Její příprava je však obřad, který podporuje společenský život. Stejně obřadně se v Turecku připravuje i čaj.

Turecká kuchyně si hodně potrpí na různé sladkosti a cukrovinky. Na náš vkus jsou opravdu přeslazené a často v nich najdeme rozinky, fíky a ořechy. Jejich orientální příchuť je na nás nezvyklá, ale kdo si je oblíbí, nelituje. Obsahují velké množství cukru, ale dají se srovnat s naším sušeným ovocem, takže nejsou tak kalorické.

Nejběžnějším tureckým nápojem je ayran, což je směs jogurtu a vody v poměru 2 : 1. Je to velmi zdravý a osvěžující nápoj, do kterého se někdy přidává česnek nebo pepř.
Turecká kuchyně je ve světě poměrně vysoce hodnocena a často je srovnávána s rafinovaností kuchyně francouzské.


Jablka s mandlemi a jogurtem /6 porcí/
1/3 šálku mandlových lupínků, 24 hřebíčků, 6 středních jablek, 2/3 šálku krystalového cukru, 1 šálek vody, 1/2 šálku smetanového bílého jogurtu, pár kapek mandlové esence (mandlové aroma)

Mandle rozsypte do mělkého pekáčku z varného skla a opečte je při 180 stupních Celsia po dobu 8 - 10 minut, dokud nezezlátnou (nebo nechejte mandle zhnědnout, pokud je máte takto rádi).
Jablka oloupejte a zbavte jádřinců. Do každého jablka zapíchněte nahoru dokola čtyři hřebíčky.
Ve velké hluboké pánvi (nebo v hrnci) smíchejte vodu s cukrem a přiveďte na prudkém plameni k varu. Vařte za občasného míchání, dokud se cukr nerozpustí. Do směsi postavte jablka, zmírněte plamen na minimum a vařte asi 15 minut, dokud jablka nezměknou. Během vaření jablka několikrát sirupem podlijte.

Smíchejte bílý jogurt s kapkami mandlové esence. Jablka dejte na talíř, do středu nalijte jogurt s mandlovou esencí, posypte mandlovými lupínky, polijte sirupem a podávejte teplé nebo při pokojové teplotě.

Gurmáni, kteří si potrpí na plody moře si určitě budou vědět rady, ale stále je mezi námi dost těch, kteří se poprvé v životě ocitli před mísou krabů nebo humrem.V takovém případě si každý připadá jako Pretty Woman, které předložili talíř šneků. Byla to opravdu směšná situace, ale že bychom toužili být tím předmětem zájmu právě my, tak to asi ne.

Přesto se nám to může stát nejen na dovolené, kde nás nikdo nezná, ale třeba na rautu nebo recepci, na kterou nás pozve obchodní partner nebo zaměstnavatel a my chceme právě tady vypadat co nejlépe. Co ale s tím tvorem, který na nás pomrkává potměšilým očkem?

Především je třeba vědět, že krabi nebo humři jsou skutečným vrcholem kulinářství a při slavnostních příležitostech ozdobou stolu. Při nějaké běžné příležitosti se s nimi jen tak nesetkáme.


Podávají se uvaření v osolené vodě, do které se přidává koření a bílé víno. Servírují se již rozporcovaní, ale znovu umně složení tak, aby si hosté mohli speciálními kleštěmi brát už rovnou kousky masa. Pouze klepeta jsou podávána vcelku a je třeba je umět rozlousknout.
Z krabů vznikne po rozporcování poměrně velký odpad, neboť se odstraňuje zadeček, měkké podlouhlé žábry i s peříčkovitými přívěsky, malý vakovitý žaludek a jeho přívěsky, které jsou umístěny přímo za ústy kraba.

Klepeta se odlomí, stejně jako nohy. Krunýř se roztrhne a vyjmou se z něho kousky masa, smíchají se s majonézou, krunýř se znovu touto směsí naplní a naaranžuje se na servírovací mísu spolu s klepety a nožičkami.

Stolovníci si na maso kapou citron a doplňují je majonézou a různými studenými omáčkami. Vlastně si tak sami vyrábějí na talíři salát dle vlastní chuti.


Z humra je nejchutnější maso z ocasu. To se po uvaření ve slané a okořeněné vodě vyjme z odlomeného ocasu. Stejně tak se vyjme maso z klepet a nohou, humr se položí na mísu na záda, středem se rozřízne a zbaví vnitřností a také pískového váčku, který je umístěn blízko hlavy.

Maso se jí stejně jako maso z kraba, nebo se použije na výrobu koktejlů a salátů, které se servírují hostům samostatně.

Nejcennější lahůdkou z humra jsou játra nazelenalé barvy a pokud jsme koupili samičku tak oranžové jikry.

Pokud konzumujeme tyto mořské lahůdky, měli bychom mít na stole k dispozici misku s vodou na omývání prstů, neboť při takové luxusní hostině se použití prstů nevyhneme a není to nic proti bontonu.

Navštívíme-li Francii, ocitáme se v gastronomickém ráji. Francouzi si na své pověsti gurmánů a labužníků velmi zakládají a jejich kulinářská nabídka tomu odpovídá. Nepřeberné množství rozmanitých a většinou velmi kvalitních surovin, rafinované recepty a ještě rafinovanější způsoby přípravy, jemné nuance stolování. Jsme prostě na gastronomickém Olympu.

K této proslulosti přispívá i výhodná poloha státu, který má přístup k moři  a zároveň ideální podmínky pro pěstování vnitrozemských surovin, vína, ovoce a zeleniny, chov dobytka a drůbeže a tradici ve výrobě sýrů.

Pro francouzskou kuchyni je typická rafinovanost. Některé její recepty se vyznačují promyšlenou kombinací koření a ingrediencí, jiné jemnou delikátností použitých surovin.
Nelze říci, že by se tento gastronomický ráj některé surovině  vyhýbal. Používá stejně rád ryby a plody moře,  jako všechny druhy masa, drůbeže, hub, koření ale také zeleniny, zejména dýně a čekankové puky nebo chřest.


Jen ve Francii si můžeme objednat mistrně upravená žabí stehýnka, šneky nebo ústřice, lanýže. Vše ostatní jsou jen napodobeniny. Každá restaurace si zakládá na dobré kuchyni a každoroční hodnocení vybraných restaurací je francouzskou  specialitou.

Francouzským vynálezem je též kuchyňská úprava pečení, vaření  nebo výroby omáček, do které se přidává svazek bylinek. Na rozdíl od jiných postupů se tady svazek bylin svázaný nití  po dokončení vyjme a zůstane jen krásné aroma.

Další specialitou je tzv. flambování, což je zastříknutí pokrmu kvalitním alkoholem a zapálení. Nejenže se jedná o velmi efektní formu servírování, ale postup zároveň dodá pokrmu nezaměnitelnou chuť.

Přívlastek „francouzský“ se stal fenoménem kulinářství. Ať se již jedná o francouzské bagety, francouzské sýry, francouzské víno……
….i když…. Režisér Zdeněk Troška, který ve Francii studoval a sám je považován v oblasti gastronomie za znalce, se ke kulinářskému umění běžných francouzských hospodyněk vyjadřoval, svým nezaměnitelným způsobem,  velmi sarkasticky.

Země je určitě  proslulá svou gastronomií, ale asi tomu tak nebude všude. Česká hospodyňka dokáže uvařit i to, co kuchař v dobré restauraci, ale v zemi vyhlášené svým gurmánstvím to asi neplatí. Tady se, možná, na dobré jídlo chodí opravdu jen k vyhlášeným kuchařům a dobro domácí kuchyně znají v jiné podobě.

Francouzská cibulačka
500 g cibule, 2 stroužky česneku, 2 lžíce oleje, 1 lžíce másla, 2 lžíce hladké mouky, 2 kostky masoxu, půl lžičky pepře, špetka muškátového květu, 100 g strouhaného sýra.
Na toasty: plátky čerstvé veky, rostlinné máslo, 100 g sýra, tuk na plech.


Nadrobno pokrájenou cibuli podusíme na  oleji s máslem. Přidáme na plátky nakrájený česnek. Vše podusíme a po odpaření šťávy smažíme dožluta. Vsypeme mouku, promícháme a ještě chvíli opékáme. Pak zalijeme 1.5 litrem horké vody. Vhodíme masox a 10 minut vaříme. Osolíme a přidáme koření. Veku nakrájíme na plátky, potřeme máslem a posypeme strouhaným sýrem, rozložíme na promaštěný plech a v předehřáté troubě pečeme, dokud se sýr neroztaví, poté toasty vyjmeme.

Toasty ozdobíme špetkou sýra, kouskem másla a podáváme jako přílohu k cibulové polévce.

Podle jiné verze  se toasty položí na misku s polévkou a společně se ještě zapečou do doby, než se  sýr roztaví.

Jablka jsou nedílnou součástí podzimního období. Nejenže obsahují řadu zdraví prospěšných látek, ale velice dobře chutnají a patří k tradici české kuchyně.Právě toho využila značka Pâté du Chef, proslulá svojí kreativitou v kombinovaní paštik s netradičními přísadami. Pâté du Chef tak přichází na trh s novou hrubozrnnou „Ardénskou paštikou s jablky“ obsahující kousky vepřových jater, jablek a cibule. Ta je zalita karamelovou želatinou, jež dodává chuti na dokonalosti. K dostání je v tradičním sto dvaceti pěti gramovém plátku nebo v „dárkové“ jeden a půl kilové keramické misce ve tvaru jablka.

„Paštika s jablky je spojením lahodných chutí. Vepřová játra tvoří základ paštiky, jablka jí dodávají svěžest a karamelová želatina na povrchu doladí chuť k dokonalosti,“ říká Petr Egrt,  ředitel výrobního závodu značky Pâté du Chef.


 „Ardénskou paštiku s jablky si lidé mohou koupit hned v několika variacích. Těm, kterým stačí menší množství, doporučujeme sto dvaceti pěti gramový plátek, pro větší jedlíky je tu i jeden a půl kilová keramická miska v podobě jablka. Toto balení se výborně hodí také jako dárek nebo pozornost při návštěvě přátel,“ dodává Petr Egrt.

Jablka lze zpracovávat velmi různorodě. Nejčastěji se však konzumují neupravená nebo se z nich vyrábí mošty, džemy, přesnídávky, džusy, kompoty a další pochutiny. Navíc jablka obsahují řadu prospěšných látek, důležitou vlákninu pro zažívání a vitamíny. Jablka zvyšují imunitu a mají vliv na odolnost vůči stresu. Proto se doporučuje konzumovat alespoň jedno jablko denně.

Máme mnoho druhů sýru, ale jen pár z nich mají nezapomenutelnou chut´. Mezi ně patří i Zamorano. Ochutnejte!Jeden z nejznámějších španělských sýrů. Je vyroben z prvotřídního mléka ovcí druhu Churra a Castellana. Genetika těchto ovcí zaručuje, že Sýr má jedinečnou chut´, vynikající texturu a excelentní kvalitu. Ovce žijí v ideálních podmínkách rozlehlé pláně oblasti Zamora, kde se pěstují zejména cereálie.

Typické je kontinentální klima s extremními výkyvy teploty. Cca 3 kg. Starý sýr zamorano je jeden z nejznámějších španělských sýrů společně s tzv. Manchego. Je vyroben z prvotřídního mléka ovcí druhu Churra a Castellana.
Genetika těchto ovcí zaručuje, že Sýr má jedinečnou chut´, vynikající texturu a excelentní kvalitu.

Ovce žijí v ideálních podmínkách rozlehlé pláně oblasti Zamorano (střední Španělsko), kde se pěstuji zejména cereálie. Typické je kontinentální klima s extremními výkyvy teploty. Používá se nepasterizované mléko. Zrání je 300 dni.

Máte rádi delikatesy? Rozhodně mezi ně patří i plísňové sýry. Tuto laskominu musíte ochutnat!Každý jistě známe plísňové sýry, i když, ne každý si na nich pochutná. Máme mnoho druhů jako bílé, modré, zrající, dvouplísňové atd. Na výrobu sýrů se využívá mléko ovčí, kozí nebo kravské. Zmíněné plísňové sýry se řadí mezi sýry sladké a přírodní. Sýry typu roquefortského mají zelenomodrou plíseň uvnitř.


Znáte Roquefort Vernieres?  Tento sýr je nejznámější sýr s modrou plísní na světě, který je vyráběný z ovčího mléka.  V roce 1411 francouzský král Karel VI., přijel ochutnat zrající sýr Roquefort do vesnice Roquefort-sur-Soulzon a stal se jeho oblíbenou pochoutkou. Zde sýr po léta zraje ve zdejších vápencových jeskyních.


Známé modré žilkování pochází od prorostlé plísně Penicillium roqueforti, která původně pocházela právě ze stěn zmíněných vápencových jeskyní rozkládajících se zde, na jihu Francie. Sýr v jeskyních stále dozrává i po několik let, i když plísně jsou dnes již do sýru očkovány.

Ačkoli ona plíseň dělá z plísňového sýra tu pravou pochutinu, rozhodně bychom měli rozlišit plíseň ušlechtilou a tu, která nám může škodit.  Nezáleží ani na tom, zda mají plíseň uvnitř nebo na povrchu, všechny rozhodně patří k vybraným gurmánským delikatesám.

Indická kuchyně je pro nás dostatečně exotická a přitom ji zase tolik neznáme. Obecně se o ní ví to, že zde nepoužívají hovězí maso, protože kráva je posvátné zvíře, a že hlavním druhem koření je kari.

Je to vlastně směs koření, která je pokaždé jiná a jejímž základem je kurkuma. Směs musí obsahovat ještě nejméně 5 dalších druhů. Šafrán, chilli papričky, kardamon, koriandr nebo tzv. řecké seno. Dá se koupit v různých variantách i u nás, a je to zcela běžné koření, ale jiná směs,  garam masála, která se také hojně používá, se u nás nekoupí, protože se do ní přidávají běžné druhy koření a směs si můžeme namíchat doma. Stejně jako kari je těchto směsí mnoho druhů a každý používá jinou.


Pro středoevropana jsou indická jídla příliš kořeněná a proto se má za to, že jsou nezdravá. Opak je však pravdou, protože každý druh koření má v indické gastronomii své místo a využívá se jeho léčivých, zklidňujících nebo povzbuzujících účinků na lidský organismus. Exotika stravy je prostě doprovázena i magií čar a kouzel s jídlem spojených a celá gastronomie je ovlivněna náboženským vyznáním v jednotlivých lokalitách.

Základem indické kuchyně je rýže a jídla jsou převážně vegetariánská. Není to dáno ani náboženstvím, ani založením lidí, ale velmi prozaickým důvodem, že v místním podnebí se maso rychle kazí. Je tedy výhodnější vařit ze zeleniny, které se zde pěstuje obrovské množství a na trhu se dá koupit v kteroukoliv dobu.
Pokud se používá maso, Indové jedí hlavně jehněčí, kozí a kuřecí. Recepty na přípravu jídel jsou většinou složité a  vyžadují hodně času. Indové rozlišují šest základních chutí: sladkou, slanou, kyselou, hořkou, trpkou a pálivou. Snaží se mít v jídle všechny tyto chuti obsaženy.

Hodně se také používá jogurt, hrozinky a mandle a ke každému jídlu se podává množství různě ostrých omáček.
Obvykle se zde jídlo skládá z většího množství chodů, které se ale přinesou najednou a najednou se také jedí. Uprostřed stolu jsou placky zvané čapátí nebo purí, které se k jídlu přikusují nebo se do nich jídlo balí. Vzhledem k místnímu náboženství se nepijí alkoholické nápoje, ale většinou čaj nebo  buvolí mléko, případně se oba nápoje smíchají a doplňují se různými přísadami jako oříšky, mandlemi a podobně. Jí se rukama, jen výjimečně můžete použít lžíci.


Indie je velká země s obrovským množstvím obyvatel a to již samo o sobě určuje, že zde nenajdeme jednotu ani ve stravování. Každá oblast a etnická skupina má své vlastní recepty a zvyky a ty se liší podle historie a náboženského zaměření. V celé zemi se však setkáte s obrovskou pohostinností a o hosta se starají jak v restauracích, tak i v rodinách tak, že z toho máte až špatný pocit.

Bengálské čatní
120 g hroznového vína, 6 stroužků česneku, 1,5 lžičky zázvoru, půl lžičky cayenského pepře, 1 lžička soli, 1 lžička octa.
Všechny složky vložíme do mixéru a zpracujeme na jemnou pastu.

Plísňové sýry nemusí mít rád každý, ale tomuto neodolá nikdo! Jeho krémovitá konzistence Vás nenechá chladnými. O sýrech se mluvilo už ve starém Egyptě. Kdy na egyptských destičkách jsou znázorněni dělníci vyrábějící sýr. Camembert je věhlasný sýr, který je také nejčastěji napodobován. Jeho původ sahá až do středověku, kdy ho vyráběli mniši v klášterech. Pravý camembert pochází pouze z pěti departmanů v Normandii.


Camembert de Normandie Reaux má certifikát EU označený A.O.C., a může se proto vyrábět jen na těchto určitých místech v Normandii. Tento výtečný sýr se vyrábí ze syrového nepasterizovaného kravského mléka, které je nasbírané do speciálních "sýrových" sudů.

Camembert je sýr, který zahajuje svůj proces zrání - "maturaci" během tři týdnů s pomocí soli a dozrává v době, kdy je zabalen a distribuován k zákazníkovi. Pravý camembert musí být uzrálý až ke středu své hmoty - k jádru. Je to měkký sýr s jemnou kůrkou a typickou bílou plísní na povrchu. Charakteristický je svou žampiónovou příchutí.