Gurmáni, kteří si potrpí na plody moře si určitě budou vědět rady, ale stále je mezi námi dost těch, kteří se poprvé v životě ocitli před mísou krabů nebo humrem.V takovém případě si každý připadá jako Pretty Woman, které předložili talíř šneků. Byla to opravdu směšná situace, ale že bychom toužili být tím předmětem zájmu právě my, tak to asi ne.

Přesto se nám to může stát nejen na dovolené, kde nás nikdo nezná, ale třeba na rautu nebo recepci, na kterou nás pozve obchodní partner nebo zaměstnavatel a my chceme právě tady vypadat co nejlépe. Co ale s tím tvorem, který na nás pomrkává potměšilým očkem?

Především je třeba vědět, že krabi nebo humři jsou skutečným vrcholem kulinářství a při slavnostních příležitostech ozdobou stolu. Při nějaké běžné příležitosti se s nimi jen tak nesetkáme.


Podávají se uvaření v osolené vodě, do které se přidává koření a bílé víno. Servírují se již rozporcovaní, ale znovu umně složení tak, aby si hosté mohli speciálními kleštěmi brát už rovnou kousky masa. Pouze klepeta jsou podávána vcelku a je třeba je umět rozlousknout.
Z krabů vznikne po rozporcování poměrně velký odpad, neboť se odstraňuje zadeček, měkké podlouhlé žábry i s peříčkovitými přívěsky, malý vakovitý žaludek a jeho přívěsky, které jsou umístěny přímo za ústy kraba.

Klepeta se odlomí, stejně jako nohy. Krunýř se roztrhne a vyjmou se z něho kousky masa, smíchají se s majonézou, krunýř se znovu touto směsí naplní a naaranžuje se na servírovací mísu spolu s klepety a nožičkami.

Stolovníci si na maso kapou citron a doplňují je majonézou a různými studenými omáčkami. Vlastně si tak sami vyrábějí na talíři salát dle vlastní chuti.


Z humra je nejchutnější maso z ocasu. To se po uvaření ve slané a okořeněné vodě vyjme z odlomeného ocasu. Stejně tak se vyjme maso z klepet a nohou, humr se položí na mísu na záda, středem se rozřízne a zbaví vnitřností a také pískového váčku, který je umístěn blízko hlavy.

Maso se jí stejně jako maso z kraba, nebo se použije na výrobu koktejlů a salátů, které se servírují hostům samostatně.

Nejcennější lahůdkou z humra jsou játra nazelenalé barvy a pokud jsme koupili samičku tak oranžové jikry.

Pokud konzumujeme tyto mořské lahůdky, měli bychom mít na stole k dispozici misku s vodou na omývání prstů, neboť při takové luxusní hostině se použití prstů nevyhneme a není to nic proti bontonu.

Portugalská kuchyně u nás není tak známá, jako třeba kuchyně španělská, možná proto, že je od nás více vzdálená a jezdí sem méně našich turistů. Rozhodně je ale španělskou kuchyní ovlivněná, stejně jako kuchyní francouzskou.

Také Portugalsko je přímořská země a proto zde najdeme na jídelníčku často ryby. Zejména treska je velmi oblíbená, je považována za národní jídlo. Paradoxně se ale ve zdejších vodách nevyskytuje a Portugalci ji dovážejí z Kanady. Říká se, že Portugalci umějí udělat tresku asi na 300 způsobů a jeden je lepší než druhý. Koupit ji můžete po celé zemi, zejména ve velkých nasolených kusech, které jsou tvrdé jako prkno a musí se porcovat pilou.

Portugalská kuchyně je jednoduchá a hodně využívá čerstvé suroviny. Vaření se zde neobejde bez česneku a cibule, nezbytnou surovinou je olivový olej, citrusové plody a také víno. Hojně využívaná je také zelenina, která se velkém množství přidává k masu. Hlavně rajčata a papriky jsou velmi oblíbenou surovinou, která se používá k vaření nebo se konzumuje čerstvá. Jídla se koření hlavně čerstvými bylinkami.
Největším hitem portugalské gastronomie jsou kozí a jehněčí sýry.

Samostatnou kapitolou jsou portugalské polévky, které často tvoří hlavní chod večeře. Asi nejznámější polévkou je Caldeirada, která se připravuje z různých druhů ryb nebo  polévka  Caldo Verde  - hustá bramborová polévka s najemno nakrájeným zelím či kapustou. Oblíbená je také polévka  Acorda - česneková polévka s chlebem a vejcem.
Mluvíme-li o portugalské gastronomii, nesmíme zapomenout na víno. Velmi kvalitní je zejména víno u ostrova Madeira, který patří Portugalsku a nachází se asi 900 km od jeho pobřeží. Pochází odtud víno stejného jména a také další známá značka Portské.

Víno je velmi silné a spíše připomíná likéry, protože se do něho přidává alkohol a dlouhodobě zraje v sudech. Zejména o Madeiře tvrdí odborníci, že se nikdy nemůže zkazit, čehož je dokladem to, že se prodávají i ročníky starší než 1940. Dalším typickým nápojem pro tuto zemi, ale také pro ostatní země středomoří je oblíbená Sangria.
Pokud Madeiru navštívíte, setkáte se i tady s mnoha kulinářskými specialitami. Ke každému jídlu dostanete místní nekvašený chléb s česnekovým, máslem, který se solí mořskou solí.
Jak v Portugalsku, tak i na Madeiře roste spousta exotického ovoce, které místní kuchyně umí výborně využít a připravují se z něho různé speciality. Podává se také většinou na závěr večeře jako desert, nebo dostanete zmrzlinu či karamelový krém. Ze sladkostí je známý také vánoční koláč, ke kterému nesmí chybět víno Madeira.
 
Polévka Caldo Verde
220 g natrhaných listů kapusty, 450 g brambor, 1 malá klobása chorizo (nemusí být přímo portugalská, ale i španělská či italská), 1 až 3 stroužky česneku, 4 lžíce olivového oleje, špetka soli

Brambory oloupejte a dejte vařit do litru vody s česnekem a na kolečka nakrájenou klobásou chorizo. Jakmile budou brambory hotové, polévku odstavte, rozmixujte a pak ji opět postavte na oheň.
Mezitím omyjte listy kapusty, nasekejte je na proužky a přidejte k polévce. Přiveďte k varu a přidejte polovinu olivového oleje. Vařte, dokud kapusta nezměkne.
Pak přidejte zbývající olivový olej a osolte. Podávejte nejlépe s chlebem.

Tip: místo klobásy chorizo můžete použít jakoukoliv dostupnou uzenou klobásu na našem trhu

Indická kuchyně je pro nás dostatečně exotická a přitom ji zase tolik neznáme. Obecně se o ní ví to, že zde nepoužívají hovězí maso, protože kráva je posvátné zvíře, a že hlavním druhem koření je kari.

Je to vlastně směs koření, která je pokaždé jiná a jejímž základem je kurkuma. Směs musí obsahovat ještě nejméně 5 dalších druhů. Šafrán, chilli papričky, kardamon, koriandr nebo tzv. řecké seno. Dá se koupit v různých variantách i u nás, a je to zcela běžné koření, ale jiná směs,  garam masála, která se také hojně používá, se u nás nekoupí, protože se do ní přidávají běžné druhy koření a směs si můžeme namíchat doma. Stejně jako kari je těchto směsí mnoho druhů a každý používá jinou.


Pro středoevropana jsou indická jídla příliš kořeněná a proto se má za to, že jsou nezdravá. Opak je však pravdou, protože každý druh koření má v indické gastronomii své místo a využívá se jeho léčivých, zklidňujících nebo povzbuzujících účinků na lidský organismus. Exotika stravy je prostě doprovázena i magií čar a kouzel s jídlem spojených a celá gastronomie je ovlivněna náboženským vyznáním v jednotlivých lokalitách.

Základem indické kuchyně je rýže a jídla jsou převážně vegetariánská. Není to dáno ani náboženstvím, ani založením lidí, ale velmi prozaickým důvodem, že v místním podnebí se maso rychle kazí. Je tedy výhodnější vařit ze zeleniny, které se zde pěstuje obrovské množství a na trhu se dá koupit v kteroukoliv dobu.
Pokud se používá maso, Indové jedí hlavně jehněčí, kozí a kuřecí. Recepty na přípravu jídel jsou většinou složité a  vyžadují hodně času. Indové rozlišují šest základních chutí: sladkou, slanou, kyselou, hořkou, trpkou a pálivou. Snaží se mít v jídle všechny tyto chuti obsaženy.

Hodně se také používá jogurt, hrozinky a mandle a ke každému jídlu se podává množství různě ostrých omáček.
Obvykle se zde jídlo skládá z většího množství chodů, které se ale přinesou najednou a najednou se také jedí. Uprostřed stolu jsou placky zvané čapátí nebo purí, které se k jídlu přikusují nebo se do nich jídlo balí. Vzhledem k místnímu náboženství se nepijí alkoholické nápoje, ale většinou čaj nebo  buvolí mléko, případně se oba nápoje smíchají a doplňují se různými přísadami jako oříšky, mandlemi a podobně. Jí se rukama, jen výjimečně můžete použít lžíci.


Indie je velká země s obrovským množstvím obyvatel a to již samo o sobě určuje, že zde nenajdeme jednotu ani ve stravování. Každá oblast a etnická skupina má své vlastní recepty a zvyky a ty se liší podle historie a náboženského zaměření. V celé zemi se však setkáte s obrovskou pohostinností a o hosta se starají jak v restauracích, tak i v rodinách tak, že z toho máte až špatný pocit.

Bengálské čatní
120 g hroznového vína, 6 stroužků česneku, 1,5 lžičky zázvoru, půl lžičky cayenského pepře, 1 lžička soli, 1 lžička octa.
Všechny složky vložíme do mixéru a zpracujeme na jemnou pastu.

Jablka jsou nedílnou součástí podzimního období. Nejenže obsahují řadu zdraví prospěšných látek, ale velice dobře chutnají a patří k tradici české kuchyně.Právě toho využila značka Pâté du Chef, proslulá svojí kreativitou v kombinovaní paštik s netradičními přísadami. Pâté du Chef tak přichází na trh s novou hrubozrnnou „Ardénskou paštikou s jablky“ obsahující kousky vepřových jater, jablek a cibule. Ta je zalita karamelovou želatinou, jež dodává chuti na dokonalosti. K dostání je v tradičním sto dvaceti pěti gramovém plátku nebo v „dárkové“ jeden a půl kilové keramické misce ve tvaru jablka.

„Paštika s jablky je spojením lahodných chutí. Vepřová játra tvoří základ paštiky, jablka jí dodávají svěžest a karamelová želatina na povrchu doladí chuť k dokonalosti,“ říká Petr Egrt,  ředitel výrobního závodu značky Pâté du Chef.


 „Ardénskou paštiku s jablky si lidé mohou koupit hned v několika variacích. Těm, kterým stačí menší množství, doporučujeme sto dvaceti pěti gramový plátek, pro větší jedlíky je tu i jeden a půl kilová keramická miska v podobě jablka. Toto balení se výborně hodí také jako dárek nebo pozornost při návštěvě přátel,“ dodává Petr Egrt.

Jablka lze zpracovávat velmi různorodě. Nejčastěji se však konzumují neupravená nebo se z nich vyrábí mošty, džemy, přesnídávky, džusy, kompoty a další pochutiny. Navíc jablka obsahují řadu prospěšných látek, důležitou vlákninu pro zažívání a vitamíny. Jablka zvyšují imunitu a mají vliv na odolnost vůči stresu. Proto se doporučuje konzumovat alespoň jedno jablko denně.

Plísňové sýry nemusí mít rád každý, ale tomuto neodolá nikdo! Jeho krémovitá konzistence Vás nenechá chladnými. O sýrech se mluvilo už ve starém Egyptě. Kdy na egyptských destičkách jsou znázorněni dělníci vyrábějící sýr. Camembert je věhlasný sýr, který je také nejčastěji napodobován. Jeho původ sahá až do středověku, kdy ho vyráběli mniši v klášterech. Pravý camembert pochází pouze z pěti departmanů v Normandii.


Camembert de Normandie Reaux má certifikát EU označený A.O.C., a může se proto vyrábět jen na těchto určitých místech v Normandii. Tento výtečný sýr se vyrábí ze syrového nepasterizovaného kravského mléka, které je nasbírané do speciálních "sýrových" sudů.

Camembert je sýr, který zahajuje svůj proces zrání - "maturaci" během tři týdnů s pomocí soli a dozrává v době, kdy je zabalen a distribuován k zákazníkovi. Pravý camembert musí být uzrálý až ke středu své hmoty - k jádru. Je to měkký sýr s jemnou kůrkou a typickou bílou plísní na povrchu. Charakteristický je svou žampiónovou příchutí.

Název této vyhledávané pochutiny pochází z anglického slova „puding“ a u nás si  pod pojmem pudink představíme sladký dezert, který se připravuje z mléka, cukru a pudinkového prášku.Pudink je nejčastěji spojován s Britskými ostrovy, kde byl rozšířen již v 18. a 19. století. Tehdejší pudink byl například i hlavním chodem námořníků.

Pudinky jsou tedy známy v různých podobách a s podobou, v jaké ho známe my, mají pramálo společného. Některé se pekly, sterilizovaly nebo vařily. K těm známějším druhým patří tyto:

Black pudding
„Black pudding“ je něco jako naše krvavá jitrnice nebo jelito. V Británii se k hlavní
ingredienci, kterou je vepřová krev, přidává cibule, lůj nebo nakrájené vepřové sádlo, ovesná mouka nebo vločky, ječná krupice, sůl a směs koření. Buď se vaří v párkovém střívku nebo se peče ve vodní lázni v nádobě a pak se krájí na plátky. Popularita „černého pudinku“ stále roste a objevuje se na jídelním lístku řady restaurací. Jeho rodným krajem je hrabství Lancashire, kde se každoročně koná „Světová soutěž v hodu černým pudinkem“.


Yorkshirský puding
Yorkshirský pudding je klasická, tradiční příloha k roastbeefu. Není to pudink, alespoň ne
tak, jak si většina lidí pudink představuje. Jde spíše o nákyp a v anglické kuchyni slouží jako velká náhrada za brambory, rýži nebo jiné škrobovité přílohy k masu. Je křupavý na povrchu, kyprý uvnitř a velmi chutný.

A asi světově nejznámější je Vánoční puding
Tento pudink má dlouholetou tradici. Vyrábí se hodně dopředu před Štědrým dnem, jelikož je hodně trvanlivý. Váže se k němu hodně pověr. Když třeba se připravuje, tak každý člen rodiny si jde pro štěstí zamíchat. Nebo se dovnitř ukryjí mince pro štěstí, které bude mít ten, kdo minci najde. Nejčastěji se vyrábí z mouky, oříšků, hrozinek, rumu, vajec, strouhanky, cukru, citronů a švestek. Podává se s koňakem nebo punčem. Vánoční pudding se na závěr polévá vanilkovou polevou.

No a náš český pudink se snad nemusí připomínat – mléko, pudinkový prášek a to vše uvařené v hrnci a doslazené cukrem. Podává se jak studený tak i teplý.  Oblíbené jsou i různé příchutě (karamel, čokoláda, jahoda a jiné). Ale samozřejmě ani tento „náš“ pudink nebyl vždycky takový, jak jej známe dnes..
V roce 1929, podle tehdejší kuchařky, byla příprava pudinku velmi náročná. Bylo nutné všechny ingredience třít nejméně třicet minut a pak je aspoň hodinu vařit v páře. Na takový pudink padlo i dvanáct vajec, dva litry tučné smetany, spousty mandlí a ořechů, másla, piškotů a i cukru.

Dnes si můžeme koupit i pudink  instantní, připravovaný za studena a dochucený různými ingrediencemi. Stále patří k našim nejoblíbenějším dezertům.

Arabské země jsou pro nás hodně vzdálené a jejich kuchyni trochu znají jen turisté, kteří zemi již navštívili. Něco jiného je ale stravování v rekreačních střediscích a něco jiného tradiční pokrmy, který se připravují v arabských domácnostech.

Počátky arabské kuchyně musíme spojit s pobýváním pod stanem, neustálými přesuny velbloudích karavan a horkým, suchým počasím. Zásoby, které  s sebou Arabové na své cesty vozili  a za kterých připravovali jídlo musely být lehké, nesměly se kazit a musely se snadno přemisťovat. Součástí karavan byla stáda ovcí, ze kterých se získávalo mléko a maso, používalo se také kobylí mléko k výrobě nápoje, který známe i z Mongolska – kumysu. Tyto tradice zůstaly zachovány i tehdy, kdy se lidé na arabském ostrově usadili a kočování už neprovozují v takové míře jako dříve.

Z těch dob se v arabské kuchyni velmi často vyskytují datle, rýže, skopové maso, mnoho druhů koření a zeleniny, se kterou se seznamovali  na svých cestách. Obecně se dá říci, že se jedná o kuchyni velmi racionální a také zdravou.
Arabové jsou známi svou pohostinností, každému hostu, ať už se jedná o přátelské nebo obchodní setkání musí být nabídnuta arabská káva nebo mátový a velmi osvěžující čaj.
Zážitkem je návštěva tržiště, na kterém se nakupují suroviny na vaření. Přepestrá směsice zeleniny, ovoce, bylin, koření, různé vůně, které se mísí ve vzduchu vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Ze zeleniny se nejvíce konzumuje cibule a česnek, ale také rajčata, papriky, baklažány, lilky, olivy a také jedlý ibišek zvaný „okra“. Vepřové maso muslimové vůbec nejedí, o to více se spotřebuje skopového a drůbeže.

Na arabském stole nesmí chybět pita – arabský chléb, který se používá jako příloha, nebo se plní. Další neodmyslitelnou součástí arabské kuchyně jsou luštěniny a to i ty, které naše kuchyně téměř nepoužívá – cizrna, sezam, kuskus nebo boby.
Zvláštní postavení mají ryby, které se považují za vzácnost a proto se konzumují jen výjimečně. Zato je Arabové umí výtečně připravit.

Z arabských jídel můžeme jmenovat třeba to, čemu se říká „ humus“. Je to pyré či kaše z cizrny, kuskus, který se vaší s mlékem a ovocem  a jí se jako desert, faláfel – což jsou vlastně karbanátky, avšak vyrobené výhradně ze zeleniny. Z masových jídel můžeme jmenovat známý kebab, který má po světě různé podoby. V arabských zemích se připravuje tak, že se maso nakrájené na kostky dá na zpěněnou cibuli, opeče se a pak se dusí ve vlastní šťávě. Asi v polovině dušení se přidává česnek a brambory. Nakonec se přidá trochu skořice.
Neodmyslitelnou součástí arabské kuchyně je jogurt. Z nápojů pak již zmíněný mátový čaj a také vynikající, silná arabská káva.


KUSKUS
Maghrebský pokrm stejného jména, při kterém je semolina nebo hrubě drcená pšenice (krupice) uvařena v páře. K tomu je umístěná v horním dílu speciální dvoudílné soupravy "couscoussiére", který má s perforované dno pro průchod pára z dolního dílu. V dolním dílu se současně dusí kousky masa, nejčastěji skopového nebo kuřecího s rozličnou zeleninou a cizrnou. Uvařený couscous (kus-kus) je při arabském stolování podáván na jednom velkém talíři, umístěném ve středu stolu, spolu s dušeným masem a zeleninou. Z tohoto talíře hosté si jednotlivá sousta hosté nabírají kousky arabského chleba, placek. Příprava tohoto typického arabského pokrmu se v jednotlivých zemích poněkud liší: v Maroku obsahuje šafrán, v Alžíru přidávají rajčata a v Tunisu zase ostrou paprikovou omáčkou.

Ochutnejte tradiční italský smetanový sýr, proslavený svou krémovou chutí a neodolatelnou jemností.Původ má Mascarpone v severní Itálii a datuje se na přelom 16. a 17. století. Některé teorie tvrdí, že sýr pochází ze Španělska nebo že se Mascarpone vyvinulo z podobného sýru, který měl v dialektu jméno "mascarpa".


Mascarpone patří mezi ty nejlahodnější a i přes to, řada lidí nezná jeho skvělou smetanovou chut´. Smetana použitá nadvýrobu mascarpone se vyrábí z kravského mléka. Tyto krávy však nejsou obyčejné, drží totiž speciální bylinkovo - květinovou dietu. Krmení speciální směsí trav zajišťuje charakteristickou chuť mléka a následně se odráží i v chuti mascarpone.

Mascarpone je ideální přísadou do sladkých i slaných receptů nebo jako neodmyslitelná součást dezertů všeho druhu.


Používá se při výrobě světoznámého Tiramisu, těstovin a podobně. Nejčastěji se však Mascarpone podává neupravené, jako příloha k salátům, jako chuťovka k vínu a nebo nahrazuje špalíček másla na vrcholcích masových steaků a to především drůbežích.

Tato italská elegantní pochoutka u Vás nesmí chybět.

Člověk je tvor společenský a proto, aby se ve společnosti neztratil musí se naučit určitým společenským normám. Ty mu umožní se ve společnosti orientovat a zařadit se do ní tak, aby se byl uznáván a necítil se trapně. I když mladí lidé mají ke společenským konvencím většinou výhrady, časem zjistí, že porušovat lze jen ta pravidla, která velmi dobře známe. Pokud je totiž neznáme, velmi rychle okolí pozná, že se nejedná o originální přístup, ale pouhé trapné chyby z  neznalosti. Určitě nikdo neočekává, že všichni budou znát všechno, ale v oblastech, ve kterých se ocitáme často bychom měli mít alespoň základní orientaci. To se týká například stolování.
 Ani u domácího stolu není okolí příjemná neznalost základních pravidel chování ve společnosti. Právě zde se projevuje naše připravenost ke společenskému styku, ovládání pravidel společenského chování, takt a zdvořilost. Pokud se ocitneme ve společnosti, která toto chování dokonale ovládá, vyniknou sebemenší chyby ještě výrazněji. Proto, pokud máme nedostatky, měli bychom na sebe co nejméně upozorňovat a snažit se spíše sledovat okolí a něco se přiučit.


 Společenské chování je věc cviku. Je proto v našem zájmu, chceme-li se cítit u stolu dobře, abychom se je naučili ovládat v maximální míře. Teprve pak z něho můžeme mít pravý požitek. Velmi dobře to vyjádřil klasik gastronomie, po němž jsou pojmenovány významné restaurace Brillat- Savarin. Ten považuje stolování za jedinou z činností, která nás odlišuje v živočišné říši, neboť jiným živočišným druhům není dána. Je trvanlivá a připravuje nás na další požitky, které jsou s nám spojeny.
Společenská pravidla stolování mají za cíl učinit tuto činnost co nejpříjemnější a proto vymezují například velikost prostor, počet osob, které by se měly zúčastnit tak, aby bylo možno se volně zapojit do hovoru. Přítomní hosté by měli mít podobné záliby pro  rozmanitost konverzace a měli by se natolik znát, aby se vyhnuli nepříjemným seznamovacím formalitám. V rozhovoru by se měli vyhýbat konfliktním tématům. Ve společenských normách se dokonce mluví i teplotě a  osvětlení v místnosti, společenském oblečení a chování přítomných mužů a žen.Zvláštní pozornost je věnována jídelníčku a nápojům.Vína mají být prvotřídní a postupuje se od lehčích k těžším. V jídle je tomu naopak, nemá  být mnoho chodů, ale jejich přípravě má být věnována náležitá pozornost.
Při jídle se nemá pospíchat, například večeře má být spíše společenskou událostí doplněnou jídlem a pitím. Po jídle má být dostatek času na kávu, likéry a společenské hry nebo rozhovory, na které se všichni těší. Ve starších pravidlech stolování již výše zmíněného pana Brillat -Savarina se uvádí, že hosté se nemají rozcházet před jedenáctou, ale o půlnoci mají již být doma. Podle něho,  zúčastní-li se někdo večeře, splňující všechny společenské podmínky, pak se může pochlubit, že mu byla prokázána přímo božská pocta.
Základní společenská pravidla by se každý měl učit již od dětství. Začínáme většinou v rodině, kde by alespoň o víkendu měla rodina věnovat stolování patřičnou pozornost a dát tak svým dětem dobrý základ do života. Vždyť v každé učebnici psychologie se dočteme, jak je důležité společné stolování pro vytváření pocitů rodinné soudržnosti, zdraví a duševní hygieny.


Většinu času tráví v týdnu rodina v zaměstnání nebo ve škole. Ve chvílích, kdy má možnost být spolu, měl by to být právě pěkně prostřený  rodinný stůl, u kterého sejdeme. Jeho pěkný vzhled v nás bude určitě evokovat potřebu se také pěkně obléci. Snaze vytvořit pohodu by se měli věnovat všichni členové rodiny.
Pokud nám nečiní problém dodržovat pravidla společenského chování a vzájemnou ohleduplnost a toleranci v rodinném kruhu,jistě nás nezaskočí, ocitneme-li se v ve společnosti, kde jsou tyto požadavky společenským pravidlem. Budeme pak tato pravidla snadno dodržovat se samozřejmostí, která nám  dodá pocit volnosti a lehkosti i v situacích společensky složitějších.

Světoznámé (prosciutto di Parma), která jak název napovídá, pochází z Parmy (Emilia-Romagna) ale „vyrábí” se, ve všech zemích středomoří. Většina z nich jsou také vynikající, nicméně parmská šunka si zachovává stále svojí nezaměnitelnou vůni a chuť.

Na oblíbenosti této speciality se snaží přiživit i mnoho např. středoevropských výrobců, ale ti absenci tradiční technologie dohánějí tepelným zpracováním, nejčastěji uzením, a tím zákonitě vznikne paskvil, který je bohužel možné koupit i v regálech českých obchodů většinou pod alibistickým názvem „pršut” neboli šunka.


Pražská šunka je druh Prosciutto Cotto, "vařené šunky", jejíž tradice sahá až do staré rakousko-uherské monarchie. Vznikla v Praze zhruba před 150 lety, ale podle originálního receptu ji u nás vlastně dnes už nikdo nevyrábí.

Naštěstí se původní výrobní metody tohoto kulinářského zázraku podařilo zachránit mistrům řezníkům v Terstu v Itálii, kteří stále vyrábějí Pražskou šunku podle stejných receptur jako před 150 lety. Srovnání s originálem chybí, protože tu pravou v Praze ani jinde v České republice zatím běžně nedostanete.


Pražská šunka je typická zlatou barvou a lehce kouřovým aroma. Originální pražská šunka - Původní recept z roku 1857.

Kýty z mladých vepřů vážící 3 až 5 kg i s křížovou kostí se celé naloží do posolených kádí a několik dnů se zalévají lákem složeným z vody, soli, cukru a dusičnanu sodného. Po dvou týdnech se přeloží a znovu zalijí čerstvým lákem. Tříkilová kýta uzraje za tři týdny, těžší za měsíc. Potom se okoupou v čisté vodě a nechají oschnout. Potom se udí do zlatožluta, vyuzené se ovaří a nechají vychladnout. Potom se potřou želatinou, aby nevysychaly.
Nedáte si?