Podle posledních výzkumů je mexická kuchyně nejzdravější a nejdietnější.Její základ tvoří zelenina, ovoce, luštěniny, kukuřice a výrobky z kukuřičné mouky, takže se v ní vyskytuje jen velmi málo lepku. Tyto plodiny pěstovali již staří Mayové a Aztékové a od nich se také počátky mexické kuchyně odvíjely.

Dnešní mexická kuchyně je pestrá, proměnlivá a i zde se projevují vlivy dobyvatelů. Je to zejména při přípravě masa, které se ale připravuje jen výjimečně. Proto tato kuchyně obsahuje jen velmi málo tuku.

Hlavními surovinami jsou prakticky všechny druhy zeleniny, hlavně papriky, rajčata, tykve a okurky, exotické ovoce jako je mango, avokádo, papána, ale také opuncie, banány a citrusy a třetí důležitou surovinou jsou luštěniny, zejména fazole a sója. Téměř v každém jídle najdeme cibuli a česnek.

Nejdůležitější součástí stravování je mexická omáčka Salsa, která se podává téměř ke všemu a vyrábí se z výše uvedených surovin v různém složení. Přílohou ke každému jídlu jsou tortily, tenké, kynuté placky z kukuřičné mouky, které se k jídlu buď přikusují, nebo se do nich pokrm plní.


Často se také setkáme s pálivými papričkami, které se používají sušené jako koření, ale také nakládané nebo také uzené. Jsou jedny z nejpálivějších, ale velmi chutné a s křehkou slupkou, která se téměř rozplyne. Zde také najdeme původ jejich názvu chili, které pochází ještě ze starého aztéckého pojmenování této zeleniny.
Kukuřice, které se zde pěstuje velké množství druhů a každý se používá k jinému účelu je lehce stravitelná a obsahuje hodně vitamínu C a kyseliny listové.

Pokud se setkáme s masem, zjistíme, že se připravuje hlavně hovězí, ale mexická kuchyně se nevyhýbá žádnému druhu. Pro nás je nejexotičtější maso z pásovce nebo z leguána, ale v kuchyni najdeme i různě upravenou vepřovou kůži.

Stejně tak nás určitě zaskočí různě upražený hmyz, lahůdkové housenky, které se přidávají i do národního nápoje Mezcal, nebo pražené luční kobylky.
Také koření se používá velké množství a některé druhy naše kuchyně ani nezná. Možná jsou to právě ty druhy, které dávají mexické kuchyni nezaměnitelnou chuť.


Klasická rajčatová Salsa
 
3-6 čerstvých chilli / papriček/ serano, 1 velká cibule, 8 zralých pevných rajčat, strouhaná kůra a šťáva ze 2 limetek, stroužky limetové kůry na ozdobu, 1/4 lžičky cukru krupice, sůl


 Na středně ostrou salsu použijte 3 chilli, na ostrou můžete až 6. K oloupání chilli napíchejte na kovový špíz s dlouhou rukojetí a opečte nad plynovým hořákem, až se na nich objeví puchýře a ztmavnou. Můžete je také opéci nad pánví, až jsou slupky sežehnuté. Opečená chilli vložte do silného plastového sáčku a nahoře jej uvažte, aby se pára držela uvnitř. Odložte asi na 20 minut.
Mezitím jemně nakrájejte cibuli a vložte ji do mísy s limetovou kůrou a šťávou. Limetová šťáva změkčí cibuli.
Chilli vyjměte ze sáčku a oloupejte slupky. Odřízněte stopky, pak chilli rozřízněte a vyškrábněte semena ostrým nožem. Dužinu nakrájejte nahrubo a odložte stranou.
Naspodu rajčat prořízněte křížek. Vložte do ohnivzdorné mísy a zalijte horkou vodou, aby byla ponořena.
Rajčata nechte 3 minuty ve vodě, pak je vyjměte děrovanou lžící a vhoďte do mísy se studenou vodou. Osušte. Slupky se začnou od křížků odlupovat. Slupky úplně odstraňte.
Oloupaná rajčata nakrájejte na kostky a vložte je do mísy. Přidejte cibuli, která již měla změknout, společně s limetovou směsí. Nasekejte jemně čerstvý koriandr.
Do salsy přidejte koriandr s chilli a cukrem. Jemně míchejte, až se cukr rozpustí a všechny suroviny se obalí v limetové šťávě. Přikryjte a uchovejte v chladu 2-3 hodiny, aby se chuti mohly spojit. Salsa vydrží v ledničce 3-4 dny. Těsně před podáváním ji ozdobte proužky limetové kůry.

Portugalská kuchyně u nás není tak známá. 

Portugalská kuchyně u nás není tak známá, jako třeba kuchyně španělská, možná proto, že je od nás více vzdálená a jezdí sem méně našich turistů. Rozhodně je ale španělskou kuchyní ovlivněná, stejně jako kuchyní francouzskou.

Také Portugalsko je přímořská země a proto zde najdeme na jídelníčku často ryby. Zejména treska je velmi oblíbená, je považována za národní jídlo. Paradoxně se ale ve zdejších vodách nevyskytuje a Portugalci ji dovážejí z Kanady. Říká se, že Portugalci umějí udělat tresku asi na 300 způsobů a jeden je lepší než druhý. Koupit ji můžete po celé zemi, zejména ve velkých nasolených kusech, které jsou tvrdé jako prkno a musí se porcovat pilou.

Portugalská kuchyně je jednoduchá a hodně využívá čerstvé suroviny. Vaření se zde neobejde bez česneku a cibule, nezbytnou surovinou je olivový olej, citrusové plody a také víno. Hojně využívaná je také zelenina, která se velkém množství přidává k masu. Hlavně rajčata a papriky jsou velmi oblíbenou surovinou, která se používá k vaření nebo se konzumuje čerstvá. Jídla se koření hlavně čerstvými bylinkami.

Největším hitem portugalské gastronomie jsou kozí a jehněčí sýry.

Samostatnou kapitolou jsou portugalské polévky, které často tvoří hlavní chod večeře. Asi nejznámější polévkou je Caldeirada, která se připravuje z různých druhů ryb nebo  polévka  Caldo Verde  - hustá bramborová polévka s najemno nakrájeným zelím či kapustou. Oblíbená je také polévka  Acorda - česneková polévka s chlebem a vejcem.

Mluvíme-li o portugalské gastronomii, nesmíme zapomenout na víno. Velmi kvalitní je zejména víno u ostrova Madeira, který patří Portugalsku a nachází se asi 900 km od jeho pobřeží. Pochází odtud víno stejného jména a také další známá značka Portské.

Víno je velmi silné a spíše připomíná likéry, protože se do něho přidává alkohol a dlouhodobě zraje v sudech. Zejména o Madeiře tvrdí odborníci, že se nikdy nemůže zkazit, čehož je dokladem to, že se prodávají i ročníky starší než 1940. Dalším typickým nápojem pro tuto zemi, ale také pro ostatní země středomoří je oblíbená Sangria.

Pokud Madeiru navštívíte, setkáte se i tady s mnoha kulinářskými specialitami. Ke každému jídlu dostanete místní nekvašený chléb s česnekovým, máslem, který se solí mořskou solí.

Jak v Portugalsku, tak i na Madeiře roste spousta exotického ovoce, které místní kuchyně umí výborně využít a připravují se z něho různé speciality. Podává se také většinou na závěr večeře jako desert, nebo dostanete zmrzlinu či karamelový krém. Ze sladkostí je známý také vánoční koláč, ke kterému nesmí chybět víno Madeira.

Polévka Caldo Verde 

220 g natrhaných listů kapusty, 450 g brambor, 1 malá klobása chorizo (nemusí být přímo portugalská, ale i španělská či italská), 1 až 3 stroužky česneku, 4 lžíce olivového oleje, špetka soli

Brambory oloupejte a dejte vařit do litru vody s česnekem a na kolečka nakrájenou klobásou chorizo. Jakmile budou brambory hotové, polévku odstavte, rozmixujte a pak ji opět postavte na oheň.

Mezitím omyjte listy kapusty, nasekejte je na proužky a přidejte k polévce. Přiveďte k varu a přidejte polovinu olivového oleje. Vařte, dokud kapusta nezměkne.

Pak přidejte zbývající olivový olej a osolte. Podávejte nejlépe s chlebem.

Tip: místo klobásy chorizo můžete použít jakoukoliv dostupnou uzenou klobásu na našem trhu

Redakce Best4man.cz

Navštívíme-li Francii, ocitáme se v gastronomickém ráji. Francouzi si na své pověsti gurmánů a labužníků velmi zakládají a jejich kulinářská nabídka tomu odpovídá. Nepřeberné množství rozmanitých a většinou velmi kvalitních surovin, rafinované recepty a ještě rafinovanější způsoby přípravy, jemné nuance stolování. Jsme prostě na gastronomickém Olympu.

K této proslulosti přispívá i výhodná poloha státu, který má přístup k moři  a zároveň ideální podmínky pro pěstování vnitrozemských surovin, vína, ovoce a zeleniny, chov dobytka a drůbeže a tradici ve výrobě sýrů.

Pro francouzskou kuchyni je typická rafinovanost. Některé její recepty se vyznačují promyšlenou kombinací koření a ingrediencí, jiné jemnou delikátností použitých surovin.
Nelze říci, že by se tento gastronomický ráj některé surovině  vyhýbal. Používá stejně rád ryby a plody moře,  jako všechny druhy masa, drůbeže, hub, koření ale také zeleniny, zejména dýně a čekankové puky nebo chřest.


Jen ve Francii si můžeme objednat mistrně upravená žabí stehýnka, šneky nebo ústřice, lanýže. Vše ostatní jsou jen napodobeniny. Každá restaurace si zakládá na dobré kuchyni a každoroční hodnocení vybraných restaurací je francouzskou  specialitou.

Francouzským vynálezem je též kuchyňská úprava pečení, vaření  nebo výroby omáček, do které se přidává svazek bylinek. Na rozdíl od jiných postupů se tady svazek bylin svázaný nití  po dokončení vyjme a zůstane jen krásné aroma.

Další specialitou je tzv. flambování, což je zastříknutí pokrmu kvalitním alkoholem a zapálení. Nejenže se jedná o velmi efektní formu servírování, ale postup zároveň dodá pokrmu nezaměnitelnou chuť.

Přívlastek „francouzský“ se stal fenoménem kulinářství. Ať se již jedná o francouzské bagety, francouzské sýry, francouzské víno……
….i když…. Režisér Zdeněk Troška, který ve Francii studoval a sám je považován v oblasti gastronomie za znalce, se ke kulinářskému umění běžných francouzských hospodyněk vyjadřoval, svým nezaměnitelným způsobem,  velmi sarkasticky.

Země je určitě  proslulá svou gastronomií, ale asi tomu tak nebude všude. Česká hospodyňka dokáže uvařit i to, co kuchař v dobré restauraci, ale v zemi vyhlášené svým gurmánstvím to asi neplatí. Tady se, možná, na dobré jídlo chodí opravdu jen k vyhlášeným kuchařům a dobro domácí kuchyně znají v jiné podobě.

Francouzská cibulačka
500 g cibule, 2 stroužky česneku, 2 lžíce oleje, 1 lžíce másla, 2 lžíce hladké mouky, 2 kostky masoxu, půl lžičky pepře, špetka muškátového květu, 100 g strouhaného sýra.
Na toasty: plátky čerstvé veky, rostlinné máslo, 100 g sýra, tuk na plech.


Nadrobno pokrájenou cibuli podusíme na  oleji s máslem. Přidáme na plátky nakrájený česnek. Vše podusíme a po odpaření šťávy smažíme dožluta. Vsypeme mouku, promícháme a ještě chvíli opékáme. Pak zalijeme 1.5 litrem horké vody. Vhodíme masox a 10 minut vaříme. Osolíme a přidáme koření. Veku nakrájíme na plátky, potřeme máslem a posypeme strouhaným sýrem, rozložíme na promaštěný plech a v předehřáté troubě pečeme, dokud se sýr neroztaví, poté toasty vyjmeme.

Toasty ozdobíme špetkou sýra, kouskem másla a podáváme jako přílohu k cibulové polévce.

Podle jiné verze  se toasty položí na misku s polévkou a společně se ještě zapečou do doby, než se  sýr roztaví.

Arabské země jsou pro nás hodně vzdálené.Arabské země jsou pro nás hodně vzdálené a jejich kuchyni trochu znají jen turisté, kteří zemi již navštívili. Něco jiného je ale stravování v rekreačních střediscích a něco jiného tradiční pokrmy, který se připravují v arabských domácnostech.

Počátky arabské kuchyně musíme spojit s pobýváním pod stanem, neustálými přesuny velbloudích karavan a horkým, suchým počasím. Zásoby, které  s sebou Arabové na své cesty vozili  a za kterých připravovali jídlo musely být lehké, nesměly se kazit a musely se snadno přemisťovat. Součástí karavan byla stáda ovcí, ze kterých se získávalo mléko a maso, používalo se také kobylí mléko k výrobě nápoje, který známe i z Mongolska – kumysu. Tyto tradice zůstaly zachovány i tehdy, kdy se lidé na arabském ostrově usadili a kočování už neprovozují v takové míře jako dříve.

Z těch dob se v arabské kuchyni velmi často vyskytují datle, rýže, skopové maso, mnoho druhů koření a zeleniny, se kterou se seznamovali  na svých cestách. Obecně se dá říci, že se jedná o kuchyni velmi racionální a také zdravou.

Arabové jsou známi svou pohostinností, každému hostu, ať už se jedná o přátelské nebo obchodní setkání musí být nabídnuta arabská káva nebo mátový a velmi osvěžující čaj.
Zážitkem je návštěva tržiště, na kterém se nakupují suroviny na vaření. Přepestrá směsice zeleniny, ovoce, bylin, koření, různé vůně, které se mísí ve vzduchu vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Ze zeleniny se nejvíce konzumuje cibule a česnek, ale také rajčata, papriky, baklažány, lilky, olivy a také jedlý ibišek zvaný „okra“. Vepřové maso muslimové vůbec nejedí, o to více se spotřebuje skopového a drůbeže.

Na arabském stole nesmí chybět pita – arabský chléb, který se používá jako příloha, nebo se plní. Další neodmyslitelnou součástí arabské kuchyně jsou luštěniny a to i ty, které naše kuchyně téměř nepoužívá – cizrna, sezam, kuskus nebo boby.
Zvláštní postavení mají ryby, které se považují za vzácnost a proto se konzumují jen výjimečně. Zato je Arabové umí výtečně připravit.

Z arabských jídel můžeme jmenovat třeba to, čemu se říká „ humus“. Je to pyré či kaše z cizrny, kuskus, který se vaší s mlékem a ovocem  a jí se jako desert, faláfel – což jsou vlastně karbanátky, avšak vyrobené výhradně ze zeleniny. Z masových jídel můžeme jmenovat známý kebab, který má po světě různé podoby. V arabských zemích se připravuje tak, že se maso nakrájené na kostky dá na zpěněnou cibuli, opeče se a pak se dusí ve vlastní šťávě. Asi v polovině dušení se přidává česnek a brambory. Nakonec se přidá trochu skořice.
Neodmyslitelnou součástí arabské kuchyně je jogurt. Z nápojů pak již zmíněný mátový čaj a také vynikající, silná arabská káva.

KUSKUS
Maghrebský pokrm stejného jména, při kterém je semolina nebo hrubě drcená pšenice (krupice) uvařena v páře. K tomu je umístěná v horním dílu speciální dvoudílné soupravy "couscoussiére", který má s perforované dno pro průchod pára z dolního dílu. V dolním dílu se současně dusí kousky masa, nejčastěji skopového nebo kuřecího s rozličnou zeleninou a cizrnou. Uvařený couscous (kus-kus) je při arabském stolování podáván na jednom velkém talíři, umístěném ve středu stolu, spolu s dušeným masem a zeleninou. Z tohoto talíře hosté si jednotlivá sousta hosté nabírají kousky arabského chleba, placek. Příprava tohoto typického arabského pokrmu se v jednotlivých zemích poněkud liší: v Maroku obsahuje šafrán, v Alžíru přidávají rajčata a v Tunisu zase ostrou paprikovou omáčkou.

Říká se, že maso ze zvěřiny má v sobě nevíce síly a také veškerou romantiku zelených lesních zákoutí. Jeho chuť je specifická a každému nemusí vyhovovat. Je to ale v každém případě maso, které obsahuje nízké procento tuků, hodně bílkovin a jeho kladem je i to, že vyrostlo na ryze přírodním základě. Máme tedy co do činění s jedním z nejzdravějších druhů masa.

A jeho čas přišel právě nyní, protože na podzim a v zimě je doba lovů a maso tak můžeme mít úplně čerstvé. Pokud je takový kus zvěře uloven podle pravidel, záleží už jen na nás, jestli z tohoto kvalitního masa bude také jeden z nejchutnějších pokrmů

Zkušený myslivec vždycky ví, jak si s takovým masem poradit, ale co ten, kdo se zvěřinou nemá žádné zkušenosti a srnčí, bažanta nebo zajíce dostane darem?

Prvním úkolem  kuchaře je poznat, k čemu se maso hodí a jaká je jeho kvalita. Zvěřinu rozeznáváme, vysokou, srstnatnou, pernatou a černou. Mladé maso má jasně červenou barvu a lesklý, čistý tuk a starší kusy mají barvu masa tmavou.


Mladé maso je také křehčí a hodí se i na minutky, pečení  nebo steaky a maso starších zvířat je tuhé a hůře zpracovatelné v kuchyni. Vyrábíme z něho ragů, nebo guláše. Pokud není zvíře v dobrém zdravotním stavu nebo nebylo uloveno správným způsobem, má jeho maso nahořklou, trpkou, nepříjemnou chuť.

Mladí zajíci mívají malé slechy, které se dají snadno natrhnout. U pernaté zvěře se stáří pozná podle zobáku a drápků. Zobák bývá u kořene měkký a drápky ostré a světlé. Také péra z křídel se dají snadno vytrhnout. Jemnější maso mají vždy kohouti.

Zvěřinu nikdy nepřipravujeme ihned, ale je třeba nechat maso  tzv. „odležet“. Zvěřina se pro tento účel ponechává v kůži nebo v peří a zavěšuje se do chladna. Nejvíce času ke zrání  potřebuje tetřívek  / až l0 dní/, nejméně divoká kachna, jejíž maso se snadno kazí.

Před přípravou je třeba zvěřinu stáhnout a vyvrhnout, poté řádně odblanit a naložit  do tzv. mořidla připraveného z různých ingrediencí a koření, aby zkřehlo a zvýraznila se jeho divoká chuť Je také nutno je prošpikovat řádně slaninou, aby nebylo tak suché. Pak už záleží jen na nás, jaký způsob přípravy zvolíme, abychom prokázali svůj kuchařský um a opravdu si pochutnali.

Proto na závěr přikládáme jeden recept :
Vezmeme ulovenou zvěřinu a láhev kvalitního červeného vína, vše zabalíme a odneseme ke kamarádovi, který má s přípravou zkušenosti.

Gurmáni, kteří si potrpí na plody moře si určitě budou vědět rady, ale stále je mezi námi dost těch, kteří se poprvé v životě ocitli před mísou krabů nebo humrem.V takovém případě si každý připadá jako Pretty Woman, které předložili talíř šneků. Byla to opravdu směšná situace, ale že bychom toužili být tím předmětem zájmu právě my, tak to asi ne.

Přesto se nám to může stát nejen na dovolené, kde nás nikdo nezná, ale třeba na rautu nebo recepci, na kterou nás pozve obchodní partner nebo zaměstnavatel a my chceme právě tady vypadat co nejlépe. Co ale s tím tvorem, který na nás pomrkává potměšilým očkem?

Především je třeba vědět, že krabi nebo humři jsou skutečným vrcholem kulinářství a při slavnostních příležitostech ozdobou stolu. Při nějaké běžné příležitosti se s nimi jen tak nesetkáme.


Podávají se uvaření v osolené vodě, do které se přidává koření a bílé víno. Servírují se již rozporcovaní, ale znovu umně složení tak, aby si hosté mohli speciálními kleštěmi brát už rovnou kousky masa. Pouze klepeta jsou podávána vcelku a je třeba je umět rozlousknout.
Z krabů vznikne po rozporcování poměrně velký odpad, neboť se odstraňuje zadeček, měkké podlouhlé žábry i s peříčkovitými přívěsky, malý vakovitý žaludek a jeho přívěsky, které jsou umístěny přímo za ústy kraba.

Klepeta se odlomí, stejně jako nohy. Krunýř se roztrhne a vyjmou se z něho kousky masa, smíchají se s majonézou, krunýř se znovu touto směsí naplní a naaranžuje se na servírovací mísu spolu s klepety a nožičkami.

Stolovníci si na maso kapou citron a doplňují je majonézou a různými studenými omáčkami. Vlastně si tak sami vyrábějí na talíři salát dle vlastní chuti.


Z humra je nejchutnější maso z ocasu. To se po uvaření ve slané a okořeněné vodě vyjme z odlomeného ocasu. Stejně tak se vyjme maso z klepet a nohou, humr se položí na mísu na záda, středem se rozřízne a zbaví vnitřností a také pískového váčku, který je umístěn blízko hlavy.

Maso se jí stejně jako maso z kraba, nebo se použije na výrobu koktejlů a salátů, které se servírují hostům samostatně.

Nejcennější lahůdkou z humra jsou játra nazelenalé barvy a pokud jsme koupili samičku tak oranžové jikry.

Pokud konzumujeme tyto mořské lahůdky, měli bychom mít na stole k dispozici misku s vodou na omývání prstů, neboť při takové luxusní hostině se použití prstů nevyhneme a není to nic proti bontonu.

Světoznámé (prosciutto di Parma), která jak název napovídá, pochází z Parmy (Emilia-Romagna) ale „vyrábí” se, ve všech zemích středomoří. Většina z nich jsou také vynikající, nicméně parmská šunka si zachovává stále svojí nezaměnitelnou vůni a chuť.

Na oblíbenosti této speciality se snaží přiživit i mnoho např. středoevropských výrobců, ale ti absenci tradiční technologie dohánějí tepelným zpracováním, nejčastěji uzením, a tím zákonitě vznikne paskvil, který je bohužel možné koupit i v regálech českých obchodů většinou pod alibistickým názvem „pršut” neboli šunka.


Pražská šunka je druh Prosciutto Cotto, "vařené šunky", jejíž tradice sahá až do staré rakousko-uherské monarchie. Vznikla v Praze zhruba před 150 lety, ale podle originálního receptu ji u nás vlastně dnes už nikdo nevyrábí.

Naštěstí se původní výrobní metody tohoto kulinářského zázraku podařilo zachránit mistrům řezníkům v Terstu v Itálii, kteří stále vyrábějí Pražskou šunku podle stejných receptur jako před 150 lety. Srovnání s originálem chybí, protože tu pravou v Praze ani jinde v České republice zatím běžně nedostanete.


Pražská šunka je typická zlatou barvou a lehce kouřovým aroma. Originální pražská šunka - Původní recept z roku 1857.

Kýty z mladých vepřů vážící 3 až 5 kg i s křížovou kostí se celé naloží do posolených kádí a několik dnů se zalévají lákem složeným z vody, soli, cukru a dusičnanu sodného. Po dvou týdnech se přeloží a znovu zalijí čerstvým lákem. Tříkilová kýta uzraje za tři týdny, těžší za měsíc. Potom se okoupou v čisté vodě a nechají oschnout. Potom se udí do zlatožluta, vyuzené se ovaří a nechají vychladnout. Potom se potřou želatinou, aby nevysychaly.
Nedáte si?

Člověk je tvor společenský a proto, aby se ve společnosti neztratil musí se naučit určitým společenským normám.Ty mu umožní se ve společnosti orientovat a zařadit se do ní tak, aby se byl uznáván a necítil se trapně. I když mladí lidé mají ke společenským konvencím většinou výhrady, časem zjistí, že porušovat lze jen ta pravidla, která velmi dobře známe. Pokud je totiž neznáme, velmi rychle okolí pozná, že se nejedná o originální přístup, ale pouhé trapné chyby z  neznalosti. Určitě nikdo neočekává, že všichni budou znát všechno, ale v oblastech, ve kterých se ocitáme často bychom měli mít alespoň základní orientaci. To se týká například stolování.
 Ani u domácího stolu není okolí příjemná neznalost základních pravidel chování ve společnosti. Právě zde se projevuje naše připravenost ke společenskému styku, ovládání pravidel společenského chování, takt a zdvořilost. Pokud se ocitneme ve společnosti, která toto chování dokonale ovládá, vyniknou sebemenší chyby ještě výrazněji. Proto, pokud máme nedostatky, měli bychom na sebe co nejméně upozorňovat a snažit se spíše sledovat okolí a něco se přiučit.


 Společenské chování je věc cviku. Je proto v našem zájmu, chceme-li se cítit u stolu dobře, abychom se je naučili ovládat v maximální míře. Teprve pak z něho můžeme mít pravý požitek. Velmi dobře to vyjádřil klasik gastronomie, po němž jsou pojmenovány významné restaurace Brillat- Savarin. Ten považuje stolování za jedinou z činností, která nás odlišuje v živočišné říši, neboť jiným živočišným druhům není dána. Je trvanlivá a připravuje nás na další požitky, které jsou s nám spojeny.
Společenská pravidla stolování mají za cíl učinit tuto činnost co nejpříjemnější a proto vymezují například velikost prostor, počet osob, které by se měly zúčastnit tak, aby bylo možno se volně zapojit do hovoru. Přítomní hosté by měli mít podobné záliby pro  rozmanitost konverzace a měli by se natolik znát, aby se vyhnuli nepříjemným seznamovacím formalitám. V rozhovoru by se měli vyhýbat konfliktním tématům. Ve společenských normách se dokonce mluví i teplotě a  osvětlení v místnosti, společenském oblečení a chování přítomných mužů a žen.Zvláštní pozornost je věnována jídelníčku a nápojům.Vína mají být prvotřídní a postupuje se od lehčích k těžším. V jídle je tomu naopak, nemá  být mnoho chodů, ale jejich přípravě má být věnována náležitá pozornost.
Při jídle se nemá pospíchat, například večeře má být spíše společenskou událostí doplněnou jídlem a pitím. Po jídle má být dostatek času na kávu, likéry a společenské hry nebo rozhovory, na které se všichni těší. Ve starších pravidlech stolování již výše zmíněného pana Brillat -Savarina se uvádí, že hosté se nemají rozcházet před jedenáctou, ale o půlnoci mají již být doma. Podle něho,  zúčastní-li se někdo večeře, splňující všechny společenské podmínky, pak se může pochlubit, že mu byla prokázána přímo božská pocta.
Základní společenská pravidla by se každý měl učit již od dětství. Začínáme většinou v rodině, kde by alespoň o víkendu měla rodina věnovat stolování patřičnou pozornost a dát tak svým dětem dobrý základ do života. Vždyť v každé učebnici psychologie se dočteme, jak je důležité společné stolování pro vytváření pocitů rodinné soudržnosti, zdraví a duševní hygieny.


Většinu času tráví v týdnu rodina v zaměstnání nebo ve škole. Ve chvílích, kdy má možnost být spolu, měl by to být právě pěkně prostřený  rodinný stůl, u kterého sejdeme. Jeho pěkný vzhled v nás bude určitě evokovat potřebu se také pěkně obléci. Snaze vytvořit pohodu by se měli věnovat všichni členové rodiny.
Pokud nám nečiní problém dodržovat pravidla společenského chování a vzájemnou ohleduplnost a toleranci v rodinném kruhu,jistě nás nezaskočí, ocitneme-li se v ve společnosti, kde jsou tyto požadavky společenským pravidlem. Budeme pak tato pravidla snadno dodržovat se samozřejmostí, která nám  dodá pocit volnosti a lehkosti i v situacích společensky složitějších.

Máme mnoho druhů sýru, ale jen pár z nich mají nezapomenutelnou chut´. Mezi ně patří i Zamorano. Ochutnejte!Jeden z nejznámějších španělských sýrů. Je vyroben z prvotřídního mléka ovcí druhu Churra a Castellana. Genetika těchto ovcí zaručuje, že Sýr má jedinečnou chut´, vynikající texturu a excelentní kvalitu. Ovce žijí v ideálních podmínkách rozlehlé pláně oblasti Zamora, kde se pěstují zejména cereálie.

Typické je kontinentální klima s extremními výkyvy teploty. Cca 3 kg. Starý sýr zamorano je jeden z nejznámějších španělských sýrů společně s tzv. Manchego. Je vyroben z prvotřídního mléka ovcí druhu Churra a Castellana.
Genetika těchto ovcí zaručuje, že Sýr má jedinečnou chut´, vynikající texturu a excelentní kvalitu.

Ovce žijí v ideálních podmínkách rozlehlé pláně oblasti Zamorano (střední Španělsko), kde se pěstuji zejména cereálie. Typické je kontinentální klima s extremními výkyvy teploty. Používá se nepasterizované mléko. Zrání je 300 dni.

Pod pojmem asijská kuchyně si většina z nás představí pánev wook. Vynikající instantní nudle smíchané s kousky masa a zeleniny a ochucené výrazným kořením, které příjemně dráždí naše chuťové buňky. Něco jiného je ovšem návštěva čínské restaurace, která počítá s evropskými konzumenty a něco jiného pohoštění přímo v určité zemi.

Ten, kdo v asijských zemích opravdu byl ví, že asijské stravování je něco úplně jiného. Má své tradice  a zvyklosti, které se odvíjejí od náboženství, migrace obyvatel,  vlivů okolních států, geografické polohy a klimatických podmínek.

To vše ovlivňuje nejen způsob přípravy jídel, ale také používané suroviny, které jsou pro nás někdy dost netradiční.

Asie je považována za ráj kuchařů a gurmánů, způsob přípravy jídel je většinou v souladu se zásadami zdravé výživy, protože využívá hodně zeleniny, málo tuku, způsob přípravy jídel je rychlý, takže se tepelnou úpravou neničí cenné látky.


Na druhou stranu, pro Evropana jsou zde někdy nebezpečné hygienické podmínky, na které jsou místní lidé zvyklí a také některé suroviny jsou pro nás nejen neobvyklé, ale přímo vražedné. V asijské kuchyni, která se připravuje v evropských restauracích se  s nimi setkáme jen výjimečně a většinou jen v nejdražších podnicích, které navštěvují znalci a gurmáni.

Podotýkám, že se jedná o suroviny, které v nás vzbuzují nedůvěru a někdy i odpor pro svou nezvyklost a že se vůbec nemusí jednat o jídla nechutná nebo by se měla zpochybňovat jejich nutriční hodnota.

Například mořské řasy jsou zeleninou, která má vysoký obsah minerálních látek a vitamínů, lehce stravitelných bílkovin a uhlovodanů. Čistí krev, působí zásadotvorně a napomáhá při rozpouštění usazenin, které se v našem těle tvoří nadměrnou spotřebou masa, mléka, mléčných výrobků a cukru. Výrazně snižuje cholesterol, díky vysokému obsahu jódu stimuluje funkci štítné žlázy, působí na nervový systém a reguluje energetickou hladinu našeho těla. Mořské řasy ničí v našem těle nebezpečné těžké kovy.

I takto zdravé potraviny však mohou být pro nás přímo podezřelé. Připomenu jen japonské suši, které se u nás začalo připravovat, ale ne každý je touto novinkou nadšen. Představa konzumace syrové ryby je pro některé z nás nepředstavitelná, navíc pokud je její příprava taková, že s japonským originálem může mít shodné jen jméno. Možná, kdybychom měli možnost ochutnat jako první onen kvalitní originál, že bychom svůj názor přehodnotili.

  Další, pro Evropana nezvyklou potravinou, je příprava ryby zvané fugu, která je prudce jedovatá a jed se stává neškodným jen zvláštním způsobem přípravy. Kuchaři, kteří ji smějí připravovat mají zvláštní certifikáty a povolení, protože jediná chyba konzumenta zabije.


Mnozí turisté navštívili Mongolsko a strávit například nápoj ze zkvašeného  kobylího mléka zvaného kumys, který je pro Mongolce zcela běžný nebo čaj, který se připravuje zvláštním způsobem a přidává se do něho jačí máslo vyžaduje silný žaludek. Tučné potraviny jsou zde vůbec velmi ceněny a pro Evropana je to někdy nepřekonatelná překážka.

Posuneme-li se do oblastí Číny, Thajska nebo Vietnamu, jejichž kuchyně známe trochu lépe a jídla  připravovaná v těchto zemích nám většinou chutnají a máme  je rádi, musíme si uvědomit, že jich známe jen část. Také zde se používají pro nás přinejmenším  nezvyklé suroviny nebo přísady a kdybychom byli podrobně informováni o složení jídla, které nám na návštěvě některé z těchto zemí předloží, možná bychom zaváhali. Připravuje se zde například hmyz, mořští živočichové, kteří vzbuzují odpor už svým zjevem, hadi a také pokrmy z poslední dobou často diskutovaného psího a kočičího masa nebo opic.

Když se nad tím zamyslíme, uvědomíme si, že možná stejný odpor by měl obyčejný  Mongolec k naší svíčkové. Při té příležitosti se mi vybavuje vyděšený pohled  japonské turistky, která si k obědu v Krumlovské restauraci objednala českou specialitu – pečené koleno. Když před ní  na stole přistálo prkno, na kterém leželo celé upečené koleno a v něm byla zabodnutá velká vidlička  málem omdlela. Pak si přitáhla talíř svého partnera, který se vyhnul experimentům a objednal si prozíravě rybu a krásné koleno, nad kterým by zajásalo srdce každého Čecha zůstalo sice vyfocené ze všech stran, ale netknuté.